Festival Benátská noc odstartoval svůj výroční dvacátý ročník již ve čtvrtek 26. července slovenským večerem, kde vystoupili zástupci od našich sousedů - Peter Nagy, kapela No Name či zpěvačka Kristina. Letošní rok se výrazně lišil hlavně změnou místa konání. Areál Vesec v Liberci se stal útočištěm pro několik tisíc návštěvníků. Pořadatelé festivalu zařídili z centra města výjimečnou kyvadlovou dopravu autobusu, před samotným vstupem účastníci mohli využít úschovnu pro svá zavazadla, připraven byl také kemp i parkoviště.

Rozlohově velký areál zahrnující pět pódií, na kterých se s časovou přesností střídali avizovaní interpreti, nabízel i nehudební program, různé druhy občerstvení, obchůdků či zábavy.

Evropa 2 Stage na svém pódiu pod stříškou hostila českou kapelu Vltava. Hudebníci zpočátku nabrali mírný časový skluz, ale po nazvučení se pustili do hraní. I když zvuk kapely bohužel nebyl v příslušných podmínkách nijak výrazný a některé nástroje se v celku skoro ztrácely, kapela se i tak postarala o hudební zážitek. Své standardy zahrála s chutí a vtipem, zpěvák ukázal  hlasové rozpětí a rozezpíval tak i přihlížející publikum. Písně Prodává se kytara či Komedianti patřily k naprostým jedničkám v repretoáru a ukázaly muzikantský talent kapely.

Na stejném pódiu povedené vystoupení Vltavy vystřídala skupina Legendy se vrací. Kapela zahrála svůj playlist s hity známých světových kapel, čímž ubrala na festivalové autentičnosti a spíše nahrávala jen revivalové  líbivosti a pobavení publika.

Pořadatelsky dobře vyřešený kousek postavení dvou pódií vedle sebe, kdy jedno střídalo druhé, aby návaznost programu nenabírala časový skluz, publikum nenechával dlouho čekat. Deset minut po osmnácté hodině na Forum Stage vystoupil režisér a hudebník Emir Kusturica spolu s kapelou No Smoking Orchestra. Balkánské rytmy roztančily posluchače, ale koncert se skládal také z humorných prvků. Hra na housle za hlavou, roztočená kytara na břiše i Emirova hra na kytaru smyčcem patřily jak k vizuálním, tak hudebním požitkům. Zvláště zajímavé byly prvky romských vlivů, které zahrnovaly výrazné melodie s hlasovými kudrlinkami, lehkost i radost z hraní.

Du bist ein Esel, ale já chci být Hlídačem krav

O hodinu později na stejném místě nastal jeden z očekávaných koncertů večera, vystoupení písničkáře Jarka Nohavici. Z minula do budoucna, jak se nazývá nová píseň z právě vydaného alba Tak mě tu máš, zazněla ještě několik minut před oficiálním začátkem a vystihla směr, kterým se nyní Jarek vydává. Koncert jako celek zahrnoval opravdu jak starší písně, tak několik ochutnávek z nové desky, které se drží stále folkové tradice, ale zároveň přinášejí nová, řekněme poselství nám všem blízká. První skladbou naznačil, kam se bude daná hodinka ubírat a s dřívějším příchodem na pódium ukázal zájem o své fanoušky.

Repertoár muzikant poskládal z pomalejších, emotivních skladeb střídavě s rychlejšími skladbami i s heligonkou. Kytara se stávala příjemným podkladem pro jinak dominantní texty a Nohavicův velmi výrazný hlas. V některých částech, zvláště na konci apelujících písní, zpěv gradoval hlasitostí i procítěností. Slova skladby Já chci poezii odkrývala část slávy Nohavicovy osobnosti a navazuje tak na autobiografickou tvorbu.

Doprovodem se i při vystoupení stal polský akordeonista Robert Kuśmierski, který s Jarkem nahrával i novou desku. Písničky rázem dostávaly pod touto taktovkou rozvernější šmrnc.

S příchodem skladby Hlídač krav odzpíval dlouhý text spolu s publikem, jak tomu bylo během večera ještě několikrát. Skladby Slezské muzeum nebo heligonkou osvěžená Ostrava ukázaly na kraj, ze kterého zpěvák pochází. V této tradici Jarkovy tvorby pokračuje také nová U nás na severu s velmi chytlavým refrénem i svérázně vtipným textem.

Zůstaňme ještě u kraje, ze kterého Jarek pochází. I když obrazně. Zpěvák promluvil o setkání s Emirem Kusturicou a zažertoval: „Zní to, jako bychom byli oba z jedné vesnice. E-mír – Jaro-mír a potom Kusturica a Nohavica. Následující píseň bych mu rád věnoval, protože  vypráví o jeho rodném městě.“ Následovala starší skladba Sarajevo. Melancholická Mám jizvu na rtu rozesmutnila nejednoho posluchače v publiku. Nohavica předvedl průřez své tvorby, ukázal svůj bardský hlas ve všech výškách i folkový um. Podobný bychom v našich končinách hledali jen těžko.

Před rokem vystoupil kytarista a zpěvák Bryan Adams v pražské O2 Areně, kde odehrál našlápnuté dvouhodinové představení. Znovu se objevil v České republice jako hlavní zahraniční interpret Benátské noci.

Během večera zazněly jeho romantické písně v pop-rockovém duchu a Bryan prokázal, že hlasově je na tom velmi dobře. Nasazení kapele nechybělo, jen se od pražského vystoupení lišilo. Tím odlišujícím prvkem mohly být rušivé elementy v podobě hlasitého nedalekého pódia či publika, které bylo stále možná myšlenkami u koncertu Nohavici. I přesto se Bryan pustil do svých největších hitů s přesvědčením a například Summer of  ´69 zněla svěže, ještě lépe než z desky. Adams je mistrem, jak skládat pomalé, kytarově podložené, ale jednodušší skladby, které dokáží strhnout mnoho posluchačů. Příkladem byla i zahraná Everything I Do I Do It For You. Dal se však zaznamenat jakýsi odstup, s přídavkem Straight from a Heart zakončil celé vystoupení o chvilku dříve.