Celý název této skupiny, který vymyslel právě zakladatel Robert Fripp, BEAT - Performing the Music of 80s KING CRIMSON vysvětluje sám, že repertoár tohoto uskupení si klade za cíl posluchačům připomenout a zároveň představit v novém kabátě tvorbu King Crimson z 80. let dotýkající se alb Discipline, Beat, Three of a Perfect Pair.

S myšlenkou tohoto projektu přišel Adrian Belew, který oslovil virtuosního kytaristu Steva Vaie, aby se spolu s ním chopil Frippových partů. Pro Steva Vaie to byla velká výzva popasovat se s Frippovými vyhrávkami, přesto tuto výzvu přijal s tím, že nebude jen kopírovat zaběhlé akordy slavných skladeb, zároveň si ovšem musel tento repertoár pečlivě nastudovat, což pro člověka, který už v osmnácti letech byl schopen si nastudovat repertoár Franka Zappy a vyjet s ním na turné, nebyl žádný problém. To byla ostatně skvělá rocková škola, kterou před ním u Zappy absolvoval i Adrian Belew.

Další velkou osobností tohoto projektu je bubeník Danny Carey ze skupiny Tool, který zase, co se bicích partů týče, je výbornou volbou, neboť už jeho souprava bicích je sestavena speciálně v různých geometrických úhlech, díky čemuž může utvářet mnohovrstevnaté skladby úderů, čímž se skutečně skvěle vyrovnává svému crimsonovskému předchůdci - jazzrockovému bubeníkovi Billu Brufordovi. Danny Carey je navíc celý život fanoušek King Crimson, a když přišla tato nabídka, nezaváhal!

Čtveřici hudebníků uzavírá kdo jiný, než legendární baskytarista a přímo člen skupiny King Crimson - Tony Levin. Je v podstatě neuvěřitelné, že ve svých osmdesáti letech, narozeniny oslavil 10 dní před pražským koncertem. Hráčsky zůstal Tony Levin i v pokročilém věku na stejně vysoké úrovni, jako v oněch 80. letech, kdy vznikl tento repertoár a dá se i s humorem říci, že i vzhledově Tony Levin vypadá stále stejně!

S velkým očekáváním fanoušků tedy přijela tato sestava 18. června 2026, tedy po více než dvou letech od vzniku tohoto projektu, i konečně do pražské haly O2 Universum.

Na úvod kapela sdělila, že program bude rozdělen do dvou celků s pauzou, aby poté nemeškala a rovnou začala své dílo. Adrian Belew v červeném obleku a klobouku a spolu s ním Steve Vai, v šedém obleku a rovněž klobou, zprvu působili spíše jak dva italští mafiáni z amerických gangsterek než jako rockoví kytaristé, ale tuto myšlenku brzy zahnali při úvodní skladbě Neurotica.

Seznam skladeb byl víceméně očekávaný, protože čtveřice hudebníků ho beze změny hraje už víceméně ty dva roky, to nic nesnižuje na tom, že koncert Beat je ojedinělou možností poslechu hudby King Crimson, rockové hudby pro rockové fajnšmekry!

Steve Vai prokázal, že s Belewem dohromady tvoří ucelený životaschopný crimsonovský kytarový organismus, kdy obě kytary se spolu úžasně doplňovaly a Steve Vai skutečně si nezadal s praotcem King Crimson – Robertem Frippem. Adrian Belew i 76 letech překvapuje svým nestárnoucím vokálem a radostí ze svých kytarových experimentů. Jeho energie a nadšení je krásně nakažlivé a i jeho stále dobrá nálada a humor výmluvně ukazují, proč si ho Frank Zappa vybral do své kapely. Zappovými požadavky bylo od pradávna, aby muzikant v jeho kapele nejen že skvěle hrál, ale aby taky měl velký smysl pro humor. Ostatně jak sám Zappa řekl, nikdy by nechtěl trávit čas na turné s lidmi, kteří si po koncertu jdou zahrát partii šachu.

Během první půle zazněly ač méně známe, nic do kvality horší, hity King Crimson z 80. let, za zmínku určitě stojí rytmická skladba Sartori in Tangier, během které se v tanečním groovu mohli předvést Steve Vai i Adrian Belew.

Proti tomu Tony Levin znovu a po mnohé uchvacoval hrou na svoji netypickou Chapman Stick obsahující 10 až 12 strun, díky nimž obsáhl Levin jak basové, tak i kytarové linky. Jindy během koncertu zaujal i svými dvěma pověstnými paličkami připevněnými k prstům, díky nimž dosáhl i slapového úderu.

Ač kapela neměla klávesáka, na klávesové nástroje se během hry na střídačku doplňovali jak Tony Levin, tak i Adrian Belew, bylo tedy neuvěřitelné, kolik zvukových forem ve čtyřech lidech obsáhnout!

Vrcholy první půle byly bezesporu skladby Larks' Tongues in Aspic (Part III) a samozřejmě pecka Heartbeat. Po pauze kapela vsadila už na osvědčenější skladby, zvláště pak ke konci večera jako například Frame by Frame, Elephant Talk, Indiscipline či Three of a Perfect Pair. Přesto bych vytáhl nad ně i úžasnou The Sheltering Sky, v níž Vai ukazoval s Belewem onu pozoruhodnou zvukovou alchymii, díky které bylo ukázáno, proč byl vybrán právě on pro tento crimsonovský projekt.

Danny Carey rovněž působil, jako by se pro hudbu King Crimson narodil. Krom fascinujícího výkonu dojal při své hře i momentem, kdy k němu přiběhly pravděpodobně dvě jeho malé děti, které ho doprovodily s paličkami na bicí. Koncert tak měl i tento dojemný přesah.

Samotný koncert bez pauzy trval skoro dvě hodiny dvacet minut, jako přídavek se dočkali diváci dvou přídavků a to vypalovaček Red a Thela Hun Ginjeet. K samotnému koncertu lze tak jen dodat, že je škoda, že zvláště po zvukové stránce trpěl špatným nazvučením, které se sice podařilo v druhé půli srovnat, ale zvláště zpočátku to bylo zvukově ze strany zvukařů hodně nedůstojné.

Přesto zážitek to byl veliký a i tato reinkarnace King Crimson dobře připomněla genialitu hudby King Crimson. Zbývá jen dodat, že kdo by se ještě někdy nadál, že Steve Vai bude jednou hrát v „King Crimson!“