Skoro dvouhodinový nadupaný koncert odstartovala americká zpěvačka Beth Hart několik málo minut po deváté hodině večerní. Předstoupila v doprovodu čtyřčlenné kapely a společně se pustili do prvního úseku vystoupení, který se skládal především z cover verzí, jež Beth většinou nahrála s bluesmanem Joe Bonamassou.

Skladby jako Chocolate Jesus (původně od Toma Waitse) vyzněly v koncertní atmosféře s neuvěřitelnou přesvědčivostí. Beth si dokáže přizpůsobit přejatou skladbu tak, aby ji přesně seděla a skrze ni vyjádřila, co cítí. Tento um již dvakrát předvedla na společných deskách se jmenovaným kytaristou, jenže naživo zní její hlas ještě mnohem výrazněji, pracuje s jeho barvou a přeměňuje jeho výraz. Skladby tak dostávají v odlišné aranži nový potenciál díky zpěvaččině citu pro detail.

Podívejte se také na fotogalerii z koncertu Beth Hart

Zprvu zazpívala pouze s mikrofonem v ruce, následně zasedla za klavír a pustila se do výrazné hry, která v některých částech zastupovala pěveckou linku. Však právě zpěv vévodil celému večeru. Zpěvačka se vžívala do každé písně a podávala je s energií, vervou i silnou procítěností. Každá ze skladeb se díky tomu originálně vyjímala a do popředí se vždy dostával jiný převládající prvek podle toho, jak zrovna zpěvačka píseň pojala.

Doprovodnou kapelu tvořili kytaristé Jon Nichols a PJ Barth, kteří se taktéž ujali některých vokálů v refrénech. Bob Marinelli sice nikterak se svou baskytarou do popředí nevystoupil, ale přesto si koncert evidentně užíval. Za bicí usedl Bill Ransom, který byl největším pohonem koncertu, a i když nedostal prostor pro delší sólo, rytmus proudil každým posluchačem v sále.

Velmi emotivní pasáž tvořily dvě klavírní skladby. Asi v polovině koncertu usedla Beth za svůj nástroj na samý kraj pódia, tudíž na ni bylo vidět snad ze všech míst vyprodaného klubu, a zazněla teskná melodie s hloubavým a naléhavým textem LA Song. Za zvuku piana se celým sálem nesl její nezaměnitelný hlas, který ve slokách působil lehce, mírně, ale přesto výrazně a v refrénech zesílil ve výškách, které nenechaly jediného přihlížejícího v sále chladným. Ve stejném duchu pokračovala i My California, ve které ještě více zapůsobila vybranými party refrénu a procítěností. Nečekaně, ale rozhodně zaslouženě za ní po této skladbě přišel na pódium její manžel a zároveň jevištní manažer Scott Guetzkow a políbil ji.

Zpěvačka, která pod svými šaty s dlouhými rukávy úspěšně schovávala svá tetování, následně prozradila, že je vdaná již třináct let a vtipně dodala, že jako další zazní skladba Wash Your Feet You Stinky Mother Fucker. Celý set, závěrečnou skladbu Spirit of God z nového alba nevyjímaje, zakončila kapela pořádnou dávkou energie. Zde se snoubil starší zvuk připomínající nejen odkazem v textu gospelově laděný kousek, při kterém se kapela odvázala a od publika si tak odnesla ohromný potlesk.

Za okamžik se ale všichni vrátili opět na pódium a přidali ještě čtyři písně. Vystřídaly se jak poklidné, melancholické melodie typu Baddest Blues, kde Beth ukázala bluesové hlasové možnosti, které jí s elegancí sedí, tak i závěrečná pecka nazvaná jako celá její poslední deska, se kterou opustila nadšené publikum. Beth Hart, která v minulosti také spolupracovala s kytaristou Jeffem Beckem, v Praze představila všechny své hlasové polohy, pestrý repertoár složený z autorských i cizích, nově pojatých písní, rockový drive i bluesovou zamyšlenost a temperament, na který byla radost se dívat.