Letní festivalová sezóna sotva začala a v pražské Eden Aréně proběhla 5. července poslední show z letošní velké koncertní trojky AC/DC - Black Sabbath - Iron Maiden. Legendární Železná panna tak navštívila české fanoušky v rámci celosvětového turné The Book of Souls. A jestli tady někdo náhodou neví, o jakou kapelu jde, je ostuda a má od nás za úkol do týdne naposlouchat celou diskografii a k tomu si zjistit, kdo je Eddie.

Jak se ale Maidenům v Čechách zadařilo?

Již samotné konání akce se nedalo přehlédnout. Skupinky metalistů v tričkách Iron Maiden se totiž vyrojily do pražských ulic již v ranních hodinách a k odpoledni se začaly postupně stahovat k vršovickému stadionu Slavia. Po cestě jste tedy zabloudit rozhodně nemohli. Brány Edenu se metalistům otevřely již v pět hodin odpoledne, do očekávaného koncertu však zbývaly ještě tři dlouhé hodiny.

Toto čekání na legendu se fanouškům pokusila zpříjemnit melodic metalová kapela The Raven Age pod vedením kytaristy George Harrise. Zní vám to jméno povědomě? Jistě jste hádali správně, když jste si tipli, že jde o syna baskytaristy hlavní hvězdy večera. Steveův syn se během své vymezené půlhodinky sice úctyhodně snažil, nutno ale uznat, že předskakovat takovým velikánům, jako jsou Iron Maiden, je nevděčná práce. Zvlášť, když nepředvádíte nic moc zajímavého. The Raven Age tak za svůj výkon sklidili trochu vlažnější potlesk, který však byl úměrný jejich muzice. Možná by pro příště kapele prospělo vyšperkovat vokály.

Následnou pauzu před očekávanými IM začala atmosféra i dav náležitě houstnout. I přes horlivé snahy zdravotnického týmu a roznášení vody ale pár lidí v davu zkolabovalo a muselo proto opustit Arénu, více či méně po svých.

Po chvíli se však konečně rozžaly dvě velké obrazovky po stranách pódia a spustila se uvítací animace. Praha byla rázem pryč a přihlížející se najednou ocitli kdesi v amazonském pralese u ztroskotaného letadla Ed Force One... Nebojte se, kapele následně pomohl odletět sám Eddie a tak již nic nestálo v cestě začátku koncertu. V pozadí se objevila velká mayská pyramida a z beden se ozvaly první tóny písně If Eternity Should Fail, citlivě zvoleného otvíráku. Bruce Dickinson zakvílel, jak se sluší a patří, Nicko mlátil do bubnů o sto šest a metalový tank se tak nezadržitelně řítil vpřed.

Po temném závěrečném recitativu se fanoušci nestačili ani pořádně vzpamatovat a už halou burácela další novinka, Speed of Light. Prahu zalila mocná vlna potlesku, Bruce přeskakoval odposlechy jako před dvaceti lety a kdo měl snad až dosud starosti o jeho zdraví po prodělané rakovině, mohl se uklidnit a nechat se smést další vlnou v podobě staré dobré Children of the Damned. Následně se obří plakát na pozadí změnil v karetní motiv a začala bravurně provedená Tears of a Clown. Jak vidno, Iron Maiden se do představování alba The Book of Souls vrhli přímo po hlavě. Následná The Red and the Black musela být díky ohromné pomoci přítomných metalistů slyšet až někam k Vyšehradu.

Dost zatím bylo novinek, je načase předvést nějakou klasiku, řekl si Dickinson, popadl britskou vlajku a Arénou se ozvaly proslulé tóny Troopera, až technici téměř nestíhali rolovat plakáty na pozadí. V davu se rozpoutalo peklo a hotové šílenství, které vytrvalo i do následné Powerslave. A to doslova, když vezmeme v potaz šlehající plameny na pódiu.

Aby byla nějaká sranda, omotal si Bruce kolem krku dvě plyšové opice, zatímco Adrian Smith s Davem Murraym váleli na kytary další novinku: Death or Glory. Když se konečně rozlehl refrén „Climb like a monkey," půlka přítomných skutečně šplhala po pomyslných stromech někam k nebesům. Aby ale opic nebylo málo, hodil někdo na pódium plyšáka. Ten za pomoci stále zpívajícího Dickinsona postupně atakoval zbytek kapely a následně byl hozen někam za bicí k Nickovi. A zase někomu přišlo, že je málo opic: k Bruceovi přiletěla obličejová maska. A protože není Bruce žádný kazič zábavy, odzpíval zbytek písničky v ní. Bod za to, že i s hlavou v latexu zvládl v pohodě artikulovat. Ostatně, dle svých následujících slov byla tahle maska za turné už asi čtvrtá...

Po chvíli opičky vystřídala titulní skladba nové desky a na stage vběhl obrovský Eddie, kterému Janick Gers několikrát zručně proběhl pod nohama. I kytaru u toho stačil protočil kolem těla. Aby ale Eddie neotravoval po zbytek koncertu, vytrhl mu Bruce srdce přímo z těla, krví pokropil Stevea i s basou a odhodil srdíčko do publika... O Eddieho se ale nemusíte bát. Stejně jako Kenny ze seriálu South Park, i on se ve zdraví vrátí další den.

První set koncertu poté uzavřela trojice nehynoucích klasik. Hallowed Be Thy Name vystřídala očekávaná Fear of the Dark, během které se Bruce ani nemusel namáhat zpívat - všichni kolem zpívali s ním a jakýkoliv strach ze tmy pohotově zahnali osvětlovači. Závěrečnou Iron Maiden nakonec dirigoval megalomanský Eddie, bez kterého by již koncert nebyl úplný.

Podívejte se také na fotografie z koncertu

Poté se kapela krátce rozloučila a odebrala do zákulisí. Okamžitě se však vrátila zpátky na nezapomenutelný přídavek. Bez The Number of the Beast by totiž žádný pořádný fanoušek ani nemohl jít domů. Zaplály ohně, obří ďábel v pozadí se chechtal na celé kolo a v kotli opět začalo vřít. Následovala odpočinková a melancholická Blood Brothers a fandové tak byli ujištěni, že jsou s Maiden velká rodina... Ostatně, proč ne. Definitivním závěrem se rozburácela nezapomenutelná Wasted Years, kde si kousek zazpíval i kytarista Adrian.

Vše dobré má ale svůj konec. Proto se skupina naposledy rozloučila, Nicko McBrain rozhodil paličky a blány od bubnů, poděkoval za všechno a krátce po desáté bylo po všem.

Two Minutes to Midnight si tedy před půlnocí musel každý metalhead pustit až při cestě domů...