Festival funguje ruku v ruce s Leeds Festivalem, který má ve většině případů totožný program. Liší se prohozenými dny, kdy interpreti vystupují. Multižánrový svátek převládá všemi možnými odrůdami rockové hudby, nechybí ani metal, pop, folk, rap a podobně. Pojďme si tedy zrekapitulovat to nejlepší, co bylo na Readingu k vidění.
Headlineři: Kasabian a Muse
Nejen britskou společností velmi uznávaní Muse a Kasabian se chopili svého poslání na jedničku. Kasabian sršili energií, mimo výběru toho nejlepšího z jejich katalogu, zahráli speciálně All Apologies od Nirvany a přizvali si k elektronické Vlad the Impaler známého komika a přítele kapely – Noela Fieldinga. Během poslední písně Fire, skákaly desetitisíce fanoušků. A nechyběl ani oheň.
Muse se přes svou dlouhotrvající kariéru dostali k mnoha žánrům, rockový základ se jim však nikdy nedal zapřít. Nezapomenutelný set obsahoval vše, co se od této megalomanské kapely očekávalo. Komerční hity, rockové riffy, rarity, efekty s povedenou laserovou show a moment, který vyrazil většině návštěvníků zrak – přizvání samotné legendy rock'n'rollového světa – Briana Johnsona z AC/DC.
Secret sety: Queens of the Stone Age a Wolf Alice
Pravděpodobně nejzajímavější součástí festivalu jsou právě utajené koncerty. Návštěvníci do příjezdu do areálu netuší, která kapela bude právě ta, která si ve skulině programu zahraje na jednom z pódií. První ze secret setů odehráli Queens of the Stone Age, vystačili si s menším místem v BBC/NME stanu, přesně v den vydání jejich nového alba – Villains. Průkopníci stoner rocku se předvedli v tom nejlepším světle a charismatický Josh Homme ve zkráceném 30minutovém setu se svými kolegy připomněl, že i oni před 3 lety patřili oprávněně mezi hlavní hvězdy festivalu.
Velkým překvapením se stali Wolf Alice, kteří teprve ve 12 hodin odpoledne dokázali rozpálit jedno z nejmenších pódií v areálu a předvedli jedno z nejlepších vystoupení, které bylo k vidění. Zpěvačka Ellie Rowsell se s ničím nemazala a za zvuků mnohdy syrových kytar sázela jeden hit za druhým. Nechyběly ani novinky z připravovaného alba Visions of a Life a povedené singly Bros nebo Moaning Lisa Smile.
Zastoupení metalu na hlavní stagi: Korn a Architects
Na hlavním pódiu nebyl opomenut ani metal. Sobotní večer přijeli zostřit numetaloví Korn. Poslední deska The Serenity of Suffering dostala ve většině pozitivní feedback, přesto kapela vsadila na výběr ze starších desek, a odehrála hned jako první, a z posledního alba jedinou, Rotting in Vain. Součástí vystoupení byly již klasicky dudy, stylově laděné pódium a nabádání publika k větší odezvě.
Architects mají po světě čím dál tím větší fanouškovskou základnu, což bylo jasně vidět v zástupu fanoušků, kteří jim to dávali jasně najevo výkřiky a moshpity. Jejich poslední koncert tohoto roku se neobešel bez vzpomínky na zesnulého člena Toma Searla, v jehož duchu je většina energických koncertů odehraných. Proběhla i snaha o rekord v největším počtu stagedivujících lidí, který stále drží kolegové Enter Shikari.
To nejlepší z NME/BBC 1 stage: Everything Everything, Marmozets a Glass Animals
Pravděpodobně nejlepší vystoupení celého ročníku odehráli experimentální Everything Everything. Jejich temná směsice elektroniky, rocku a popu za nezaměnitelného falzetu zpěváka Jonathana Higghse přenesla celý stan do jiného světa. Za zmínku stojí vygradovaná, titulní A Fever Dream a rychlá Ivory Tower, u které zůstává rozum stát, jak je vlastně možné ji vyzpívat. Marmozets patří k podmnožině post-hardcore žánru a objevům roku 2014, kdy vydali debutové LP The Weird and Wonderful Marmozets. Zpěvačka Becca Macintyre umí pořádně zařvat a upoutat pozornost na svůj hezky zbarvený hlas. Kapela začínala s výbušnou Move, Shake, Hide a svůj, bohužel, krátký set ukončila s ještě výbušnější Why Do You Hate Me? - mezi nimi nedali nikomu šanci vydechnout.
Chytlavý Indie rock Glass Animals s náznakem psychedelie se rozléhal po celém území NME/BBC 1 stanu a bylo téměř nemožné mu vzdorovat. Stejně tak jako ananasům, které se objevily ve formě výzdoby pódia a v davu lidí v nafukovací formě a na transparentech. Pořadatelé toto ovoce jako jediné přidali na seznam zakázaných věcí, které se nesměly dostat do areálu. Hned vedle dronů a pyrotechniky.
Alternativa: PVRIS a Blossoms
Stejně jako Marmozets, i PVRIS patří ke kapelám, které si během pár let vydobyly slušnou reputaci. Alternativní pop trojice ze Spojených států amerických se pomalu dostává do řádu mainstreamového proudu, a to zaslouženě. Povedené St. Patrick, Heaven nebo My House, se kterou kapela své vystoupení uzavírala, učarovala stovky přihlížejících.
Ještě před Liamem Gallagherem vystoupili poslední den festivalu, na hlavním pódiu, Blossoms z Manchesteru. Tato indie sebranka zahrála jednoduchý, ale zajímavý blok písní, obsahující téměř celé debutové album, včetně coveru Johna Lennona a The Smiths. Zpěvák Tom Ogden v některých aranžích připomínal Alexe Turnera z Arctic Monkeys a je velmi pravděpodobné, že se o kapele bude ještě mluvit, ve větším měřítku. Na festivalu si vybere téměř každý a je nutno uznat, že si svou pověst nevybudoval pouze vystupujícími, ale i atmosférou a kvalitou služeb.
