Rock Werchter bývá označován za jeden z nejlepších a nejlépe organizovaných festivalů. International Live Music Conference (ILMC) jej dokonce několikrát ocenila za nejlepší festival na celém světě. Těžko se dá věřit, že při kapacitě areálu, která se šplhá ke 100 000, se dá připravit festival s takovou řádkou pozitiv. Je tomu však tak. Letošní edici byli tučným písmem zdobeni Gorillaz, Pearl Jam, The Killers, Arctic Monkeys, Queens of the Stone Age, Nick Cave & the Bad Seeds nebo Jack White. Za cenu 238€ se člověku dostalo nabitého čtyřdenního maratonu, který mimo snad všech odvětví rocku nabídl i soul, hip hop, rap a pop.
Historie festivalu se šplhá do roku 1974. Z jednodenní události se roku 1996 stal dvoudenní festival. A od roku 2000 se pořádá celé čtyři dny. S odstupem času vznikla tři pódia. Největší „Main Stage“ pod širou oblohou a menší, intimnější, zastřešená „Klub C“ a „The Barn“ s omezenou kapacitou. Fungují na principu: kdo dřív příjde, ten dřív mele. Premiérově se letos představila nová venkovní stage s názvem „The Slope“, která sloužila k představení menších, nadaných kapel a interpretů. Na ni zahráli výborní Wolf Alice, IDLES, Pale Waves, Jade Bird nebo třeba ToDieFor.
Den první: Gorillaz, Alice in Chains... a Spider Man z doby kamenné
Hned první den si přichystal legendy Alice in Chains, rozdovávěné The Vaccines, naštavený politický post-hardcore v podobě At the Drive In, stoner hard rock amerických Queens of the Stone Age v čele s Joshem Hommem a nejpopulárnější virtuální sebranku Gorillaz. Horký den odstartovali na hlavním pódiu nadějní Rival Sons, mladší publikum pobavil Rae Sremmurd a obzvláště povedenou show předvedl rapper Vince Staples. Ten se stal součástí předposledního alba Gorillaz a společně s chytlavými texty a sladěnými vizuály se stal největším překvapením čtvrtečního dne.
Queens of the Stone Age se s tím jako vždy nemazali a odehráli průřez jejich dlouhé diskografie. Nechyběl ani Spider Man z publika na pódiu, kterého si Josh podle jeho slov odložil na později. I přes nemoc zpěváka se nezapomnělo na lehkou dekonstrukci pódia a hity The Lost Art of Keeping a Secret nebo My God Is the Sun. Zato Gorillaz si připravili více melancholický set, než na jaký jsme u nich zvyklí. Poslední album The Now Now, které vyšlo koncem června se v této náladě nese. Zpěvák Damon Albarn je sympaťák jak lusk a kapela předvědla, že na hlavních pódiích hrají stále oprávněně.
Den druhý: Nasvícené Las Vegas a svátek indie rocku
Páteční program se nesl hlavně na vlně indie. Wolf Alice, pohodová kytarovka The Kooks, návrat Snow Patrol, synthpop v podobě CHVRCHES, skotští rebelové Franz Ferdinand a Mr. Brightside Brandon Flowers se svými The Killers. Překvapením dne byli Air Traffic, kteří většině přihlížejícím vyrazili dech, a to ve 2 odpoledne. Klavír, kytary, neotřelé melodie a unikátní zpěv, který připomínal Matta Bellamyho z Muse. Včetně jejich rané doby kolem prvního alba Showbiz.
Wolf Alice rozbili nejmenší pódium svými naštvanými songy a Franz Ferdinand téměř zapálili kryté prostory, ve kterých hráli. Zato hlavní hvězdy The Killers sázeli hlavně na konfety, pódiovou prezentaci a komunikaci s publikem. Hity převážně z prvního alba a mosh na již zmíněnou a profláknutou Mr. Brightside určitě stály za to.
K organizaci... Z Lovaně do vesnice Werchter je to kolem 12km. Autobusy však jezdí ve velmi krátkých intervalech tam i zpátky – od včasných odpoledních hodin do třetí hodiny noční. A to zdarma. Člověk si dokonce může i počkat pár minut na další, aby si sednul. Což se po náročném dni jistě hodí. Do areálu se nedostanete bez průchodu bránou s detektorem kovů a důsledné kontrole sekuritou. Samotný areál i s pódii a stánky je sladěný a hraje desítkami barev. Usměvaví návštěvníci všude kolem, minimální počet front (a to i během večerních hodin), pořádek, široký výběr jídel, čisté keramické WC a nezapomenutelná vystoupení. Ačkoliv se festival může na povrch zdát trochu snobsky, opak je však pravdou.
Den třetí: Legendy Grunge, Stone Sour a sehraní MGMT
Třetí den sloužil hlavně k odpočinku. Stereophonics, Corey Taylor se svými Stone Sour, vizuální krása psychedelických MGMT, Jorja Smith se svým soulovým hlasem a legendární Jack White s Pearl Jam. Na Stone Sour sice nepřišly největší davy, vystoupení i přesto patřilo k těm nejlepším. Corey Taylor je frontman na jedničku, stejně jako je i zpěvák. Kromě vymazleného setlistu zbyl čas i na humor, který do lidí sázel ve svém tričku s Britney Spears. „Vidím, že spoustě lidí se nelíbí můj způsob vyjadřování. Mám na to dvě odpovědi: 1. Neumím to ovládat a 2. běžte do prdele!“.
Vystoupení MGMT se zdálo krátké, ale přesto krásné. Zrovna u nich se prokázalo, že intimnější zázení mimo hlavní pódium slouží svému účelu. Jack White přišel, odehrál průřez snad všeho, na čem se kdy podídel a odešel. I přesto to byl nářez! Nechyběla ani Seven Nation Army, která rozburcovala tisíce návštěvníků. Pearl Jam hráli nejdelší set ze všech, 2 hodiny grunge a naprostých klasik, převážně z 90. let. Imagine od Johna Lennona a Baba O'Riley, která uzavřela přídavek, zpestřily již tak povedenou show této legendární sebranky.
Den čtvrtý: Všehochuť toho nejlepšího, NIN a Nick Cave headlinery
Nedělní program patřil k tomu nejlepšímu a bohužel se nedalo stihnout všechno. PVRIS, Post Malone, vycházející hvězdy Pale Waves, Kaleo, IDLES, vtipní Eeels, industriální peklo Nine Inch Nails, genius Nick Cave and the Bad Seeds a Arctic Monkeys a spousta dalších. O Post Malone se slyší čím dál tím více, ač už z rádií nebo na sociálních sítí. Ať už vám 23 letý Austin Richard vadí nebo ne, živě se prokázal v tom nejlepším světle. Na pódiu sice stál převážně sám, bavil a zpíval mnohem lépe, než by se očekávalo. Pale Waves kombinovali hudbu připomínající mix The Cure a The 1975, i tak si pozornost jistě zaslouží. Stejně tak jako IDLES, šílenci z Bristolu plní energie, neřádnosti a punku.
Se zpožděním na hlavní pódium dorazili Kaleo, kteří se ukázali jako zklamání. Hudebně se nedalo moc co vytknout, ale sledovat minimální pohyb na pódiu a podobně znějící tvorbu moc nebavilo. Naštěstí taková pauza již v tak nabitém dni byla záchrana. Nine Inch Nails, společně s Nickem Cavem patřili k tomu nejlepšímu z celého festivalu. Obě dramatická vystoupení plná temnoty a profesionality. Poslední tečkou celého programu byli Arctic Monkeys.
Pro některé absolutní headlineři, pro ostatní jen zpestření. Minimálně zdobené pódium, setlist plný hitů, ale i přesto se celkový dojem blížil ke zklamání. Poslední album Tranquility Base Hotel & Casino vzbudilo spoustu odlišných názorů, stejně tak jako toto vystoupení. Dalo by se říci, že opice hrály až moc na profesionalitu a ztratily lidskost.
Samozřejmě nechyběla ani negativa festivalu, která však byla ve velké míře zastíněna. Cena jako taková je za čtyři dny solidní. Proti tomu však jídlo a pití je neúměrně drahé -na příklad: 0.25dc piva za necelé 3€, jídlo kolem 15€... za poloviční porce. Některá vystoupení populárnějších seskupení občas nešlo sledovat jinak, než z venkovních obrazovek – z důvodu přeplněné kapacity. MGMT nebo Franz Ferdinand si v plné parádě užili jen ti nejrychlější. Hlavní úraz kamenu však byla doprava z Lovaně zpátky do Bruselu a do okolních měst. Poslední vlak odjížděl vždy před koncem hlavní hvězdy. Taxislužba si účtovala dvojnásobek klasické ceny, a i přesto bylo téměř nemožné si taxi odchytit. Vlastníci lístku do jednoho z kempů a uživatelé Airbnb a hotelů měli vyhráno.
{youtube}HdXS4Lk8V-I{/youtube}
Hlavní tahák festivalů je ovšem lineup. Pokud si člověk neholduje v něm, ani celkové zázemí by nenahradilo absenci třeba tvrdších žánrů. Milovníci alternativního rocku si však libovali a pro autora článku se stal Rock Werchter naprostým vrcholem.
