Přestože domácímu jazzovému publiku se možná ještě jméno Chrise Minh Dokyho dostatečně nezapsalo do povědomí, tento nadaný basista s dánsko-vietnamskými kořeny již má za sebou obstojnou řadu spoluprací s předními jazzmany a úctyhodnou diskografii, což jen dokazuje jeho verzatilitu a hudební schopnosti. Z osobností, s nimiž si Chris zahrál, postačí zmínit Michaela a Randyho Breckera, Mike Sterna, Davida Sanborna, ale i třeba perkusistu Triloka Gurtu a pianistu a skladatele Ryuichi Sakamota, který bývá častěji spojován s vážnou a filmovou hudbou. Od všech těchto výrazných hudebníků si Chris leccos vzal a tyto inspirace následně dokázal smíchat ve svůj vlastní nápaditý koktejl stylů a přístupů.

Hned úvodní skladba v rázném stylu připomínajícím trio Medeski, Martin & Wood rozhoupala publikum na nekompromisním groovu baskytary a úderném beatu bicích a po žoviálním představení kapely jejím frontmanem každý hráč dostal prostor se představit krátkým sólem. Následující skladba Spherical od kapely Brecker Brothers vystavěná na jednoduchém skálopevném groovu a opakující se melodii již hráčům nabídla více prostoru k rozvinutí svých schopností. Dean Brown se blýsknul scofieldovským sólem na kytaru a Chris Whitty rovněž předvedl působivé sólo na klávesy. Poté se Chris chopil elektrického kontrabasu a uvedl svou kompozici Rain mírně nasládlým sólem. Hned vzápětí však posluchači dostali možnost spravit si chuť průraznou skladbou Certified, ve které se spojily přímočaré jazzrockové přírazy s bebopovou komplexností i latinskými rytmy a kterou rovněž Dave Weckl obohatil o perfektně vystavěné a propracované sólo na bicí.

Prohlédněte si také Fotogalerii z koncertu

Po krátké pauze se kapela vrátila na pódium se skladbou Home Sweet Home s oslnivým sólem na kontrabas, ve kterém Chrisovi běhaly prsty po hmatníku neuvěřitelnou rychlostí. Ta se znenadání zlomila do rockově našláplé ódy, kterou podtrhnul bluesově zemitým sólem Dean Brown. Následovala překotná skladba Tuesdays, ve které se pro změnu předvedly klávesy, více elektronická September se zvony připomínajícím ostinátem hraným na klávesy, zpěvnou efektovanou kytarou a líbivými melodiemi, i ta se však rockovým sólem na kytaru přenesla do rázné polohy kapel jako Led Zeppelin nebo Deep Purple. Závěrečná I told you so předvedla jazzrock jak má být s funkovou energičností, rockovou průrazností a bebopovou propracovaností, to vše hnané dopředu okázalým lámaným rytmem. V přídavku se pustil Dean Brown do rytmické exhibice podpořené tleskáním publika, kterou ještě vylepšoval svým showmanským poskakováním a chaplinovským postojem. Posluchače pobavila i krátká reggae vsuvka, vystřižení známého riffu z Purple Haze Jimmyho Hendrixe už zaujalo o něco méně. Završit koncert odkazem na Hendrixe už totiž začíná být klišé, ke kterému se v poslední době uchyluje kdekdo.

Chris Minh Doky & The Nomads oslnili kromě perfektní sehranosti především svou svěžestí a energií, jíž měli skutečně na rozdávání a úspěšně se jim dařilo ji na posluchače přenést. Na Chrisově hře bylo obzvláště impozantní jeho melodické cítění, které u basistů rozhodně není samozřejmostí. Ve vyšších polohách působil absolutně sebejistě a v ladění byl téměř bezchybný. Bravurním ovládáním hry na svůj nástroj se mohl pochlubit i každý ze zbylých členů kapely a dalo by se tudíž říct, že Chris se svými Nomády předčil kapelu svého učitele Mika Sterna, jehož současná vystoupení trpí značnou vyčpělostí a kterou musí Stern maskovat neutuchajícím úsměvem a popově laciným zpěvem.