Když jsem branami likérky prošel ve čtvrtek poprvé, na pódiu zrovna vystupovala německá Xandria. Kvintet v čele s Dianne van Giersbergen za mikrofonem jistě zaujal hlavně příznivce headlinerů Nightwish. Jejich gotický metal má patřičnou atmosféru a nešetří melodiemi. Dianne navíc disponuje potřebnou dávkou charismatu, takže jejich set sklízí zasloužený potlesk. Na projekt Gentle Storm, který následoval poté, a který se vyklubal ze spolupráce všeuměla Arjena A. Lucassena a bývalé zpěvačky The Gathering Anneke van Giersbergen, jsem se bohužel nedostal, takže další na řadě pro mne byli až Kamelot.

Ti přijeli představit nedávno vydanou desku Haven. Svým melodickým metalem si za dobu své existence kapela již dokázala u nás vytvořit dostatečnou fanouškovskou základnu, takže pozice jednoho z headlinerů čtvrtečního večera jí padla jako ulitá. Hodinka a čtvrt strávená v jejich společnosti utekla jako voda. Po jejich odchodu z pódia už se pomalu začíná smrákat. S odcházejícím sluncem se bohužel výrazně snižuje teplota. To ale již na pódium nastupuje Udo Dirkschneider se svojí partou a je jasné, že se bude trochu cestovat v čase. Udo se ještě jako zpěvák Accept podílel na vytváření podoby metalu pro osmdesátá léta. Po odchodu z legendární kapely pokračoval pod vlastní značkou a nepřestal s tím víceméně dodnes.

Před nedávnem navíc do sestavy zařadil na postu bubeníka svého syna Svena. V setu pro Masters of Rock nabídli U.D.O. několik kousků z posledního alba Decadent, ale samozřejmě i zásadní kousky své sólové kariéry. They Want War, či Man and Machine se setkaly s velkým ohlasem, došlo i na debut Animal House. V přídavku potom nemohlo nedojít na Accept. U.D.O. nakonec zahráli tři kousky z nejslavnější éry svého frontmana, Metal heart, Fast As a Shark a Balls to the Wall.

Prohlédněte si nejen Within Temptation na MoR 2015

Celá kapela předvedla vysokou školu old school heavy metalu a do zákulisí je za to vyprovázel zasloužený potlesk. Poté na pódium nastoupila další zpěvačka, Sharon den Adel a s ní samozřejmě i zbytek Within Temptation. Čímž se, zdaleka ne naposledy, vracíme k symfonickému metalu. Pódiová prezentace téhle party je pověstná a ani na tomto festivalovém vystoupení nezaostali Within Temptation za očekáváním. Osobně se pro mě jednalo o první zkušenost s jejich živým vystoupením. Scéna byla opravdu výpravná, s obrovským motivem posledního alba Hydra a třemi obrazovkami. Show samotná byla patřičně energická bez jakéhokoliv zaváhání. Pro mě osobně (a to nepatřím k velkým příznivcům symfonického metalu) ta nejlepší možná tečka za čtvrtečním programem. Pro ty, kteří měli více výdrže než já, zakončili čtvrteční večer švédští power metalisté Bloodbound.

Na pátečním seznamu jsem měl jako první zaškrtnuté Turbo. Tahle parta u nás asi nejlépe provozuje muziku zvoucí se obvykle stadionový rock. A i když svá zlatá léta už mají dávno za sebou, táhnou to dál dokonce i po smrti zpěváka a hlavního skladatele Richarda Kibice. A nutno dodat, že v osobě Mirka Chrástky našli více než slušnou náhradu. A tak si již slušně zaplněný areál mohl hned po ránu zazpívat Díky já jdu dál, Hráče, nebo Chtěl jsem mít. Pro start do nového dne ideální.

Poté to pořádně od podlahy rozjeli kanadští Anvil. A musím říci, že tahle parta je pro mě největším objevem letošního Masters of Rock. Trojice veteránů vedená věčně se culícím kytaristou a zpěvákem Stevem ‘Lipsem’ Kudlowem drhne svůj špinavý rock'n'roll již od konce sedmdesátých let. Muzika by se dala charakterizovat jako hodně vysokooktanová kombinace Motörhead a AC/DC, hraná nekompromisně a bez zbytečných kudrlinek. Navíc, kdo vám zahraje sólo na kytaru vibrátorem? Zkrátka a dobře, tuhle partu si rozhodně pamatujte a pokud budete mít příležitost na ně vyrazit, neváhejte.

Následující Neonfly jsou pro mne velkou neznámou. V kulisách aztécké pyramidy se na pódium dostavila parta chlapíků v kostýmech s pery, jimž dominoval kytarista Frederick Thunder s obrovskou náčelnickou čelenkou. Samotný set mě nijak do kolen neposlal, ale ani neurazil, zkrátka taková solidní porce metalu na páteční odpoledne. Poté nastupují Serious Black, vymazlená supergrupa složená z muzikantů ze všech koutů Evropy, včetně českého klávesáka Jana Vacíka (ex Dreamscape), kytaristy Rolanda Grapowa (ex Helloween, Masterplan) či zpěváka Urbana Breeda (ex Tad Morose). Je jasné, že s těmihle muzikanty nebude nouze o spoustu melodií, podávaných s patřičnou virtuozitou. Uvidíme kudy se tenhle příběh bude vyvíjet, Serious Black mají na kontě zatím jenom debutové album As Daylight Breaks, ale naživo jsou hodně přesvědčiví. Na podzim nám to koneckonců přijedou předvést jako hosté Gamma Ray.

Podívejte se na Hammerfall v akci na MoR 2015

Guse G, aktuálního kytaristu Ozzyho Osbournea musím bohužel oželet, protože spěchám na tiskovku Zakka Wyldea (bývalého kytaristy Ozzyho Osbournea). A tak jediné, co se mi podaří zahlédnout (a zaslechnout) je parádní sólo na závěr Crazy Train. Dog Eat Dog vládli v devadesátých letech hlavně skejťáckým večírkům. Jelikož nejsem cílovou skupinou, tenhle set oželím, a to samé platí o následujících Legion of the Damned, jež potěšili všechny příznivce death metalu.

Pro mě znamenali vrchol pátečního večera Hammerfall. Švédští templáři se vrátili po dvouleté odmlce albem (r)Evolution, a nutno říci, že ve velkém stylu. V téhle, dnes už můžeme říci, legendární partě šlape vše jako zamlada, program má ohromný odpich a uteče jako voda. Po úvodní Hector's Hymn se dočkáme i staršího materiálu, zazní Let the Hammer Fall, Blood Bound, Any Means Necessary, či Threshold.

Starší tvorbu shrne komponované intermezzo. Hammerfall zkrátka stále patří k absolutní špičce a pokud vám v hrudi bije to pravé heavy metalové srdce, jejich vystoupení jsou vždy zárukou skvělého zážitku. To Black Label Society se ukázali být velkým zklamáním. Wyldova kapela sice na pódiu předváděla celý arzenál chlapáckých gest, ale muzika samotná moc záživná nebyla, spíš monotónní s nádechy nudy z věčného preludování, jež dosáhla vrcholu během nekonečného sóla. Na piano zahraná pocta Dimebagu Darrelovi už to nezachránila. Miluji v podstatě vše, co Zakk udělal s Ozzym, ale Black Label Society jdou hodně mimo mě. Odcházím tedy nabrat síly na druhou půlku festivalu. Kdo neměl dost death metalu, jistě nepodhrnul posledním aktem večera, jež obstarali řečtí Septicflesh.