Představovat ikonického písničkáře, zpěváka, básníka a herce by byla zbytečná ztráta času. Kult jeho osobnosti je tak rozšířený, že je téměř nemožné narazit na někoho, komu by po vyslovení jeho jména nevytanula na mysli nejedna z jeho notoricky známých písní. Jeho písně jsou tak neodmyslitelně spojené se svobodomyslnými šedesátými léty až se pomalu stávají jejich symboly.

To, že Dylan už není, co býval, musí dojít každému, jakmile zazní jeho šramotivý, chraplavý hlas. Uším lahodící a uhlazený projev však nikdy nebyl jeho doménou a co ho činilo výjimečným byla naopak bezprostřednost a říznost, se kterou si odhodlaně razil svou cestu hudebním světem a především hloubavost a lidskost jeho textů. Třiasedmdesátiletý Dylan rozumně usoudil, že poskakovat na pódiu s kytarou už pro něj není žádoucí a rozhodl se oddat zpěvu a především hře na harmoniku a na piano.

Co se zároveň ukázalo jako dobrý krok, že vsadil na hraní s kapelou, která svým bluesovým i rockovým feelingem s nádechem country dodávala jeho skladbám patřičný říz. Právě v tomto stylu zahájil Dylan se svou kapelou pražský koncert písní Things Have Changed, kterou dal jasně najevo, že staré časy už jsou dávno pryč. Příjemně rovněž zapůsobila rozverná Duquesne Whistle, ve které kontrabas s kytarou vesele rytmicky poskakovaly v rytmu rockabilly. Smířeně a vyrovnaně, i přes svou drsnou tématiku vyzněla píseň Pay in Blood. Naopak o poznání temněji působili skladba Love Sick a baladická Scarlet Town, kterou zvukově obohatilo banjo. S pražským publikem se Bob Dylan a jeho kapela rozloučili předělávkou slavné Blowin' in the Wind, které dodali bluesový nádech opakujícím se klávesovým riffem. Ten ovšem Dylanovi uzmul energii, kterou mohl vložit do zpěvu, který následkem toho vyzněl dosti ploše.

Otázka, nakolik stálo vidět Dylana v O2 aréně, je dosti ošemetná. Nevhodnost tohoto prostoru se projevovala jak ve zvuku, který se vracel rušivým echem bicích, tak v jeho šedivé neosobitosti. Lze sice namítnout, že jedině prostor s kapacitou hokejového stadionu umožnil, aby si Dylana mohlo poslechnout, co nejvíce lidí. Nicméně, uvědomíme-li si, že pro Dylanovu hudbu je zásadní její intimní rozměr, vlastní estetika vycházející z autorova nitra a neutuchající vzdor vůči konformitě, bylo jen stěží možné, aby v megalomanském prostoru stadionu obklopeném zářícími LCD obrazovkami a nabízejícím pivo v kelímku a pizzu z rychlého občerstvení Pizzaland všechno to, co činí Dylanovu hudbu jedinečnou, vyniklo.

Kompletně usazené publikum tak zpočátku koncertu reagovalo poměrně vlažně a potlesk nabíral na síle až v pozdější fázi koncertu. Co však příjemně překvapilo, bylo, že se na pár posledních skladeb dav sebral a hromadně přesunul před podium. O vtipnou tečku za koncertem se postaral busker, který před zastávkou metra Českomoravská sám s kytarou a harmonikou procítěně interpretoval Dylanovy písně. Obzvláště fascinující na něm bylo, že na ulici nakonec působil téměř více autenticky a skutečně, než samotný Dylan, který před několika minutami v přilehlé aréně svůj koncert dohrál.