Objev britské jazzové scény, dravý kvartet Dinosaur vedený trumpetistkou a hráčkou na syntezátor Laurou Jurd nám s bujným improvizačním zápalem předvedl eklektickou fúzi jazzu, rocku, folku, která překypovala jak melodickou a rytmickou invencí, tak i nečekanými a důmyslnými změnami. Přestože pod většinou skladeb je podepsaná právě tato nadaná mladá hduebnice, bylo poznat, že hráčům dává dostatek volnosti a skladby dostávají svou finální podobu až přímo na pódiu. Vzájemnou souhru kapely komentuje docela výstižně název jejího debutového alba Together, as One, které vyšlo loni v září. Každý si tak trochu hraje, co chce, ale zároveň dbá na to, aby to nějak zapadalo do celku. Místy sice působil Dinosaur trochu rytmicky rozháraně – jako by se pod nánosem polyrytmů začalo metrum pomalu rozkližovat, ale hráčům se nakonec vždy podařilo z toho nějak vybruslit.
Důraz na improvizaci a sólování hraje vůbec v hudbě Dinosaur, která místy připomíná počátky davisovské jazzrockové éry a jindy zase rafinovanou melodičnost Ibrahima Maaloufa, zásadní roli. Následkem toho byly skladby dosti rozvedené, což mohlo být dáno i tím, že za chybějícího klávesistu Elliota Galvina zaskakoval kytarista Alex Roth a bylo zřejmě nutné stopáž určitých pasáží trochu natáhnout. Z bezmála hodinového vystoupení kapely netrvala snad jediná skladba méně než deset minut.
Po přestavbě pódia zahalila sál Akropole do radikálně odlišné, mnohem temnější atmosféry finská pětice Oddarang. Kapela, která má za sebou již 4 vydaná alba, má svými rozlehlými melodickými plochami a hutným zvukem blízko ke svým norským sousedům Jaga Jazzist i trochu vzdálenějším islandským Sigur Rós. Nemají však daleko ani k darkjazzovým formacím Kilimanjaro Darkjazz Ensemble a Mount Fuji Doomjazz Corporation, s nimiž je pojí i dosti podobné nástrojové složení. Na koncertu představili Oddarang své poslední album Agharta a skladby z této desky zahráli v téměř totožném pořadí, v němž se na albu nachází.
Na rozdíl od improvizačně-laděných Dinosaur mělo tedy vystoupení Oddarang pevně ucelenou koncepci: První tři skladby do sebe pozvolna přecházely, prolínaly se v nich melodie hrané na violoncello a trombón s elektronikou, kytarou i zpěvem a zazněly bez jediného úderu do bubnu. Poté již nezbylo než, aby se do toho Oddarang opřeli a nutno podotknout, že v hutné zvukové poloze jim to slušelo stejně dobře jako v klidnějších pasážích. Zároveň se jim dařilo nesklouznout do monotónního střídání hlasitých a tichých pasáží, kterým trpí většina post-rockových kapel. Promyšleně a neotřele vystavěným skladbám dodávali zvukovou rozmanitost trombonista Ilmari Pohjola a basista Lasse Lindgren i hrou na syntezátory a v dynamicky vyhrocených pasážích excelovala cellistka, když dramaticky rozechvívala vzduch v sále divokým vibrátem nebo svým průrazným operním hlasem.
Obě kapely tedy předvedly pozoruhodné podoby současné žánrově neohraničené hudby, která si klade za cíl nevést jen posluchaře za ručičku, ale i nabídnout mu možnost divit se a objevovat v ní nové a doposud nepoznané. K tomu jí dopomáhala i podobně dynamická a vtahující videoprojekce. Nakonec si heště dovolím organizátorům vyčíst rozhodnutí uzpůsobit sál k sezení. Tak dynamická a rytmická hudba, jakou jsme 25. ledna mohli v Akropoli vyslechnout, člověka přímo vybízí k pohybu a upoutáním posluchačů na židle byl tento rituální aspekt prožívání hudby bohužel zbytečně upozaděn.
