Osvěžující rockový set k rannímu vstávání nabídli The New Roses. Od pořadatelů opět skvělá volba, protože tito Němci hrají energickou fúzi kytarového rocku a blues kráčející ve stopách kapel typu Cinderella. Zpěvák Timmy Rough navíc disponuje správným typem chrapláku, takže vše na svém místě a kapela nemá problém strhnout na svou stranu solidně zaplněný plac pod pódiem. The New Roses se v říjnu představí také v Praze na samostatném koncertu a není pochyb, že se bude jednat o strhující zážitek.
Na polední vystoupení Tanji jsem se těšil dost. Tato moravská zpěvačka zažila největší slávu v první polovině devadesátých let. Poté na dlouho zmizela z mapy, aby chytla druhý dech jako speciální host na koncertech Citronu. A protože železo se má kout, dokud je žhavé, začíná se Tanja opět postupně profilovat jako sólová zpěvačka, i když záda jí jistí většina sestavy Citronu – včetně bývalého manžela, bubeníka Radima Pařízka a jeho syna, basáka Radima Pařízka juniora. Na loňské EP Jsem posedlá... zpěvačka letos navázala dalším EP Stín. Vystoupení Tanji vždy oplývají neutuchající energií, s níž pro sebe zabírá celé pódium. Ve Vizovicích navíc ukázala i opravdu povedený backdrop. Přes všechny pozitivní pocity se mi ale chvílemi zdálo, jako by Tanje ta energie docházela, což bylo asi způsobeno částečně patáliemi s nefunkčním bezdrátovým mikrofonem, částečně ostrým poledním sluncem. V setu samozřejmě nemohly chybět stálice z diskografie Citronu jako Kam jen jdou lásky mé nebo Svět patří nám a stejně tak asi největší hit této zpěvačky, už trochu vousatá Nad hlavou létá rokenrol.
Švýcaři Shakra na Ronnie James Dio Stage přinesli zpět šlapající melodický hard rock, držící se věrně svých sedmdesátkových kořenů, ale v podstatě nadčasový. V tomto žánru můžete snadno zapadnout do průměru, ale to případ Shakry rozhodně není – jejich počátky sahají do druhé poloviny devadesátých let, mají už tedy takříkajíc natrénováno a vědí jak uspokojit své publikum. A přesně to také během necelé hodiny svého času ve Vizovicích provedli. A protože u nás již dávno nejsou neznámým jménem, dokázali svůj kotel slušně zaplnit a častokrát přimět ke spolupráci.
Turisas se na Masters of Rock představili poprvé a také oni se dočkali hodně vřelého přivítání. Velká část fanoušků přišla namalovaná jejich typickým černo-červeným warpaintem. V muzice téhle party se mísí folk s metalem. Klasické nástroje doplňují housle, jež jsou rovnocenným nástrojem, hrajícím sóla. Samosebou se hodně hrozilo, tleskalo a poskakovalo. Své poslední album vydali Turisas již před pěti lety, ale během tohoto vystoupení čerpali spíše z předcházejících tří desek. Na závěr samozřejmě nemohl chybět cover písně Rasputin od Boney M.
Prvním z vrcholů dne byl bezesporu koncert Arch Enemy. Tihle titáni melodického death metalu mě vždycky míjeli, protože growl zkrátka není můj oblíbený druh zpěvu. Ale tímto svým triumfálním představením mě totálně zadupali do země a já jsem snad pochopil, co se lidem na téhle kapele líbí. Ačkoliv všichni členové sestavy Arch Enemy jsou výsostní muzikanti, není pochyb o tom, že jejich hlavní devizou je modrovlasá zpěvačka Alissa White-Gluz. Tato na první pohled křehká Kanaďanka totiž disponuje hlasem samotného pekla. Její představení pro mě bylo skutečně fascinující podívanou. Ale abych neopomenul zbytek kapely – Arch Enemy nehrají žádný deathový kvapík, jež by se v mých uších slil v nepřehledný bordel. Jak už jsem napsal, Arch Enemy jsou v podstatě supergroup, složenou z renomovaných muzikantů a díky skvělému zvuku jsem si jejich umění mohl vychutnat opravdu do sytosti.
Ale málo platné, nejvíc jsem se těšil na návrat Helloween. To co se zdálo nemožné, se stalo skutečností a v řadách této německé legendy dnes bok po boku stojí Andi Deris, Kai Hansen a Michael Kiske, tedy historicky všichni tři její zpěváci. Jelikož jsem se jejich jarního pražského koncertu nezúčastnil, byl jsem zvědavý, v jaké formě se předvedou. A zklamaný jsem věru nebyl. Ačkoliv zvuk byl během asi prvních třech písní dost tichý a takový dutý, zvukař si nakonec poradil. Hned v úvodní epické Halloween na pódium naběhli Kiske s Derisem a počali se dělit o vokály. Do posledního místečka zaplněný dvůr likérky okamžitě přešel do módu nadšení.
Dvouhodinový koncert byl nefalšovanou oslavou historie Helloween, největší důraz se samozřejmě kladl na úvodní tři alba Walls of Jericho a Keeper of the Seven Keys 1 a 2. Dosyta se tak vyzpíval Kai Hansen, jež měl podle informací kapely největší zásluhu na tom, že se tento reunion udál. Na pozadí za hudebníky se promítaly animace s tématy k písni, která zrovna probíhala. Uprostřed vystoupení kapela promítla dojemnou vzpomínku na zesnulého bubeníka Inga Schwichtenberga, při které si s ním alespoň virtuálně zahrál sólo současný bicmen Daniel Löble.
Pro fanoušky éry s Andim Derisem bylo samozřejmě připraveno několik aktuálnějších skladeb, nejnovější z nich Are You Metal z roku 2010. Na mé oblíbené podceňované album Pink Bubbles Go Ape sice nedošlo, ale radost mi naopak udělal nečekaně zařazený Perfect Gentleman. Ze všech muzikantů vyzařovala ta správně dýňová dobrá nálada, která se snadno přenášela i pod pódium. Zpěváci se mezi sebou objímali a vypomáhali si, jako by žádné třenice mezi nimi nikdy neexistovaly. Večírek pochopitelně zakončila dvojice songů Future World a I Want Out. Tady se mi zdálo, že už to začíná být nad Kiskeho síly, ale publikum s vokály nezištně vypomohlo. Díky návratu starých známých a skvělé atmosféře pro mě byl koncert Helloween nejlepším vystoupením letošního ročníku Masters of Rock. Ale jsme teprve v polovině.
