„Moravští Motörhead“ Doga, vedeni nezaměnitelným zpěvákem a kytaristou Izzym, přijeli do Vizovic v rámci oslav 30 let existence. Během té doby se již etablovali na scéně a mají v ranku pěknou řádku hitů. Dalo se tedy čekat, že se v rámci výročního koncertu dočkáme malého best of vystoupení. Scéna tematicky odpovídala poslednímu albu Hard werk – kapela se ocitla ve fabrice, kde jsou všechny budíky vytočené na maximální výkon. A s tím také korespondovalo nasazení kapely. Kromě stálic typu Jsem trochu divnej nebo Poletuju nechyběla ani oblíbená Holka Samosexuál a novější věci jako Od soumraku do úsvitu. Z novinkového alba, pokud mne paměť nešálí, nezaznělo nic.
Porci švédského power metalu té nejvyšší kvality dodali Bloodbound. Ti se na Masters of Rock představili už potřetí, a tak je jasné, že potřebnou fanouškovskou základnu už mají vybudovanou. Na první pohled zaujal už vokalista Patrik Johansson, jemuž z čela koukaly malé růžky. Kapela se nenechala znechutit vysokými teplotami a předvedla parádní energický výkon, který žádného z fanoušků nemohl zklamat. Drtivou většinu setlistu tvořily skladby z loňského alba War of Dragons, ale publikum pochopitelně nejvíce reagovalo na klasiky typu Moria, Stormborn nebo Nosferatu, při nichž diváci ochotně vypomohli zpěvem i skandováním.
Hodně jsem se těšil na americké hard rockery Hardline, ale ti museli kvůli problémům s dopravou vystoupení odřeknout. Zvědavý jsem byl také na The Unity. Jedná se o projekt založený kytaristou Gamma Ray Henjem Richterem a bubeníkem stejného seskupení Michaelem Ehré. Zatímco Kai Hansen má plné ruce práce zpět v Helloween, tihle dva se také neflákají. The Unity vydali debutové bezejmenné album loni na jaře a na září už mají nachystanou dvojku Rise. Kapela tedy o sobě dává hodně hlasitě vědět, a tak jsem byl zvědavý, jak se předvede na pódiu. Hudebně se pochopitelně snaží od Gamma Ray odlišit a mají blíž třeba k takovým Serious Black. Stále je to tedy power metal, založený na silných melodiích a opírající se o spolehlivý výkon italského zpěváka Gianby Manentiho. Vystoupení na Masters of Rock nesporně zaujalo a sluší se dodat, že The Unity se k nám vrátí v říjnu, kdy v Praze vystoupí jako hosté Axela Rudiho Pella. Ochutnávky z nového alba jsme se ve Vizovicích nedočkali, místo toho jsme kromě materiálu z debutu slyšeli dvě písně Ehrého předchozí kapely Love.Might.Kill. Na závěr samozřejmě nesměla chybět připomínka Gamma Ray v podobě klasického fláku Send Me a Sign.
Zdaleka největším překvapením letošního ročníku se pro mě stali Avatar. Švédskou pětici provázela pověst špičkového koncertního aktu, ale na to, co se strhlo, jsem rozhodně připravený nebyl. Avatar má do neskutečných detailů propracované úplně vše. Jejich hudba je pestrou směsicí metalu se vším možným, vzpírající se škatulkování, ale rozhodně je velice chytlavá a dobře zapamatovatelná. Nejvíc pozornosti na sebe pochopitelně strhává zpěvák Johannes Eckerström se svým maniakálním stylem a make upem á la Joker z filmů o Batmanovi, ale tahle sestava je sevřená jednotka, kde má každý svoji úlohu. Celý koncert je pečlivě naplánovaným představením, kde mají všichni svoji roli a hrají ji podle předem napsaného scénáře. Přitom nikdo nepůsobí křečovitě, jedná se o skvělá herecká představení. Dojem ještě umocní velkolepá scéna, něco mezi úchylným cirkusem a dvorem krále Ubu. Zkrátka a dobře, koncert Avatar je fascinující podívanou, kterou si i do budoucna v žádném případě nenechám ujít. Tento večer si ukradli pro sebe a jejich stoupající popularita je zcela zasloužená.
Časy, kdy Lordi se svými maskami hororových monster působili pozdvižení, jsou už dávno pryč. V době vydání průlomového alba Arockalypse byli hodně v kurzu, ale na jeho kvality se jim už navázat nepodařilo. Poté, co se na sociálních sítích provalil trapas s nefunkčním playbackem v roce 2008, měl jsem tuhle kapelu v podstatě za odepsanou. Když se tedy objevili mezi headlinery letošního ročníku, byl jsem překvapen. A Lordi předvedli, že pódiovou show zvládají stále na jedničku. Kromě hororových témat se snaží provokovat sexuálními dvojsmysly, takže jejich nejnovější album se jmenuje Sexorcism a najdeme na něm písně typu Naked In My Cellar. Možná je to trochu dětinské, ale do konceptu to zapadá skvěle.
Vizovičtí na svá oblíbená strašidla každopádně nezapomněli a areál je znovu nacpaný k prasknutí. Což je pro mě trochu problém, protože z dálky na dění na pódiu moc nevidím a kameraman má problémy s jeho zachycením pro velkoplošné obrazovky. Ti vepředu si ale jistě užívají různých znetvoření ubohých jeptišek, usekaných údů a jinačích patálií. V setlistu nechybí tři věci ze Sexorcism, ale těžiště leží právě v Arockalypse. Rád jsem po dlouhé době zase slyšel pecky jako Devil is a Loser, Would You Like a Monsterman a samozřejmě Hard Rock Halelujah. Lordi obhájili svou pozici a dokázali, že do starého železa ještě nepatří.
Udo Dirkschneider byl už unavený věčným ohráváním starých hitů od Accept, v jejichž sestavě nefiguruje už dlouhá léta. A tak se rozhodl za touto částí své hudební kariéry definitivně zabouchnout dveře. Pod hlavičkou Dirkschneider se vydal na rozsáhlé turné, v jehož rámci znějí pouze písně Accept a po jeho skončení je od něj už neuslyšíte. V rámci tohoto turné se kapela u nás zastavila několikrát, ale vystoupení ve Vizovicích bylo nejspíš opravdu poslední, protože U.D.O. na konec srpna chystají vydání novinkového alba Steelfactory, čímž se nad Dirkschneider asi definitivně zavře voda.
Jaké tedy bylo vystoupení? Dle očekávání nostalgické. Dovoluji si tvrdit, že na své si během dvou hodin přišli všichni. Nechyběl žádný ze zásadních hitů, ale došlo i na překvapení. Byl jsem osobně rád za několik skladeb z alba Russian Roulette, které není tolik profláknuté. Potud tedy vše v pořádku. Kapela koncert bohužel dost brzdila. Kvůli nekonečnému rozezpívávání publika třeba i dvakrát za píseň mu chybělo tempo. Metal Heart tak trvalo snad deset minut. Poprvé se kapela odebrala do zákulisí už tři čtvrtě hodiny před plánovaným koncem a tento trik zopakovala ještě snad dvakrát. Přitom se nezdálo, že by někomu docházely síly, Dirkschneiderův chraplák po celou dobu koncertu šmirgloval bez zaváhání pevně a jistě. I zbytek kapely (včetně Udova syna Svena za bicícmi) si koncert viditelně užíval. Závěr samozřejmě nemohl patřit jiné skladbě než Balls to the Wall, v níž si zahostoval i Mr. Lordi. Udo se tedy s Accept rozloučil důstojně a nezbývá, než mu do budoucí kariéry popřát pevné nervy, protože dotazy na tuto legendu určitě přicházet nepřestanou.
