Hardline měli vystoupit již na minulém ročníku, ale problém s vízy jim tom zabránil. Na druhý pokus už vše klaplo, a tak mohli všem fanouškům žánru, jež se nejčastěji nazývá rock pro dospělé, ukázat co v nich je. Setlist nejvíc čerpal z úspěšného debutu Double Eclipse z roku 1992, jež byl ještě hodně líznutý glam metalovou pomádou osmdesátých let. Tehdy v sestavě figurovala jména jako Neal Schon (Journey) nebo Deen Castronovo (Ozzy Osbourne). Dnes už tyhle časy pamatuje pouze zpěvák Johnny Gioeli, který i přes ohromné pracovní vytížení (zpívá v kapele Axela Rudiho Pella a před několika měsíci také vydal sólové album) nese vlajku Hardline hrdě dál, i když s ní přesídlil do Evropy a v sestavě se to hemží Italy (a Italkou).
Hned první A Place to Call Home z letošní novinky Life prokazuje, že se Hardline svým kořenům ani za více než 25 let nijak nezpronevěřili a cit pro psaní rockových vypalovaček jim zůstal. Gioeli je frontman od pánaboha, který srší energií, ale přesto tvoří s kapelou sevřenou jednotku. Zkrátka radost poslouchat a hodinka, vyhrazená jejich setu, utekla jedna báseň. Nejvíc jsem se těšil na hitovku Hot Cherie, ale možná ji ještě překonala Fever Dreams s krásnou melodií a neméně chytlavým refrénem.
Finové Battle Beast loví ve stejných vodách jako Sabaton nebo Powerwolf. To znamená energický melodický metal s rozsáhlými klávesovými plochami a nezaměnitelnou pódiovou prezentací. A pro takové se na Ronnie James Dio stage najde vždy početné publikum, takže nepochybuji, že i oni to časem dotáhnou na headlinery. Jejich největším trumfem je bezesporu zpěvačka Noora Louhimo, jež zaujme nejen nezaměnitelným nakřáplým hlasem, ale také originálními vlasovým kreacemi.
V tomto přápadě její blonďaté kadeře, vyčesané do dvou rohů, nejvíc připomínaly postavu Angeliny Jolie z filmu Maleficent. Ale zpět k hudbě. Battle Beast dostali hlediště velice rychle do varu. A to i přesto, že většinu skladeb čerpali z novinky No More Hollywood Endings. Pouze dva největší hity - Black Ninja a Out of Control - pocházely z období před ne zrovna poklidným odchodem kytaristy a výhradního skladatele Antona Kabanena. Jako by za tímto obdobím chtěli udělat tlustou čáru.
Také následující Amaranthe vědí jak své publikum roztančit. I v jejich písních hrají velkou roli klávesy a různé až popové prvky. Od ostatních je odlišuje hlavně trio zpěváků, poctivě si dělící party na ženský zpěv, mužský zpěv a mužský growl. A funguje to skvěle. Krásná Elize Ryd si přihlížející rychle omotala kolem prstu a ti následně doslova skákali, jak mávala. Pod zamračenou oblohou se tam a zase zpátky převalovala spousta energie.
Podívejte se fotogalerii z druhého dne Masters of Rock 2019
Nejvíce důrazu se v setlistu kladlo na loňskou nahrávku Helix (první s novým vokalistou Nilsem Molinem), a bylo znát, že slušně zaplněný kotel už má naposloucháno a bez problému zpíval, kdykoliv ho k tomu Elize vyzvala. Švédi si tak mohou odškrtnout další úspěšný zásek na tomto pódiu, kde jsme je jistě neviděli naposledy.
Po osmé hodině se otevřela jáma pekelná a vyvrhla Dimmu Borgir. Norští černokněžníci hráli na Masters of Rock poprvé, ale nijak nervózní z toho pochopitelně nebyli. Black metal není vůbec můj šálek - v tomto případě černé - kávy, ale upřímně, tahle parta z něj spíš vychází a překrucuje si ho k obrazu svému, především nasamplovanými symfonickými plochami. A navíc se tu přehnaně negrowluje, takže i melodik si najde to své. Kapela své vystoupení doprovázela spoustou ohnivých i dýmových efektů, takže na ni chvílemi nebylo ani vidět.
Pokud jede Avantasia turné po letních festivalech, můžete se vsadit, že Vizovice nevynechá. Metalový all star projekt Tobiase Sammeta dostal flek pátečního headlinera a svou roli bez problému splnil. V areálu likérky nebylo po celé vystoupení moc k hnutí. To tentokrát trvalo střízlivé dvě hodiny a na pódiu se vystřídala tradiční plejáda známých tváří. Kromě samotného principála nechyběli Jorn Lande, Geoff Tate, Eric Martin, Bob Catley, Ronnie Atkins a Adrienne Cowan, jež se ctí převzala úlohu ženského hlasu po Amandě Sommerville.
Zněly písně spíše z novějších alb s velkým důrazem na novinku Moonglow. The Story Ain't Over věnoval Tobias nedávno zesnulému Andrému Matosovi, jež na prvních albech tohoto projektu navždy zanechal svou stopu. Jinak nelze říct, že by Avantasia přinesla nějaké překvapení. Precizně zahraná i zazpívaná show je pro fanouška melodického metalu vždy balzámem na duši a Tobias Sammet bude se svým ansámblem na Masters of Rock vždy vítán.
