Ráno jsem si přivstal, protože možnost vidět členy předních metalových kapel hrát retro pop rock byla bez pochyby neodolatelná nabídka. A vskutku to stálo za to. Název The Night Flight Orchestra má nejspíš odkazovat k Electric Light Orchestra, protože tahle parta se legendární kapele kolem Jeffa Lynna svou stylizací dost blíží.

Basák Sharlee D'Angelo (Arch Enemy) i zpěvák Björn Strid (Soilwork) na sobě mají bílá saka, na kraji pódia se vlní dvě vokalistky v růžových uniformách a klávesák Richard Larsson se skrývá za ohromnými slunečními brýlemi. Hudebně se ovšem rozhodně o žádný revival nejedná, na to jsou všichni zúčastnění příliš svébytní. Na dopolední protáhnutí byli The Night Flight Orchestra každopádně ideální a to nejen pro mě, ale i pro celkem solidně zaplněný prostor před stagí.

To s Brainstorm samozřejmě všichni věděli, do čeho jdou. Jejich melodický power metal zněl z tohoto pódia už poněkolikáté, a tak neměli nouzi o vděčné posluchače. Během padesátiminutového setu zaznělo osm písní, z nichž většina pocházela z aktuálního alba Midnight Ghost. I Když jsou pro mě hudebně dost zaměnitelní, na pódiu ze sebe pětice vedená zpěvákem Andym B. Frankem vydala vše. Frankovi nedělá problém se i s mikrofonem vydat do photo pitu, aby byl svým fanouškům blíž. Brainstorm letos slaví třicet let na scéně a jejich set prokázal, že mají dost energie, aby tu s námi byli ještě hodně dlouho.

Největším trumfem Firewind je pochopitelně kytarový virtuos Gus G. To ovšem neznamená, že by jejich set byl one man show, plná nekonečného pidlikání. Tahle parta z Řecka toho má v rukávu mnohem víc, jak už konečně ukázala při svém prvním vystoupení Ronnie James Dio stage před sedmi lety. Tentokrát si vybrali pořádný ranec smůly.

Jejich set narušila silná průtrž mračen, ale nepřízní počasí se rozhodně nenechali vykolejit a předvedli hodně solidní výkon. Kromě Guse G byl hodně vidět i nezaměnitelný zpěvák Hennig Basse, neúnavně hecující publikum. Zazněly skladby z celé bohaté historie kapely, důraz na aktuální počin Immortals z roku 2017 byl jenom mírný. Zazněly z něj celkem 3 skladby.

Počasí se umoudřilo až během náročné přestavby pódia před vystoupením Rage. Když tu tahle trojka se symfoniky vystupovala minule, byl u toho ještě Victor Smolski. Byl to právě on, kdo v téhle kapele razil směřování k symfonickému metalu. Když tedy pořadatelé oznámili, že Rage letošek chystají další vystoupení s orchestrem, byl jsem překvapený. Výsledek ovšem bez problému předčil má očekávání. Koncert byl opět skvěle nazvučen, což při podobném množství nástrojů nebývá zvykem. Letos obecně se mistři zvuku na Masters of Rock předvedli ve velmi dobrém světle a nechali zapomenout na mnohé minely z dob minulých.

Rage každopádně nezklamali. Se zlínskou Filharmonií Bohuslava Martinů přehráli kompletně album XIII, píseň Heartblood zazněla dokonce v této úpravě naživo úplně poprvé. A znovu se jednalo o jeden z nejvýraznějších setů z celého ročníku. Kapela s orchestrem tvořili jeden organický celek a jedna složka nepřebíjela druhou, jak tomu často bývá. Byl bych rád, kdyby se tento koncert nahrával, protože se jednalo opravdu o neobyčejný zážitek.

Dvojboj ženských hrdel zahájila Tarja. Byla to právě ona, kdo ještě v řadách Nightwish odstartoval mánii po výrazných metalových divách, díky níž se letos na Masters of Rock mohly ukázat třeba Delain, nebo Xandria. Tyhle časy už jsou samozřejmě dávno pryč. Tarja je nyní sólo, ale fanoušky rozhodně nepoztrácela. Sólových alb má nyní již na kontě víc, než těch s Nightwish, má tedy z čeho vybírat a na nostalgii sázet nemusí. Dříve typické róby ledové královny nahradila kožená bunda rockové dračice a Tarja je náhle mnohem přístupnější, což jí nepochybně prospělo.

Hned od úvodní Bitter End má koncert neskutečné grády a tempo si drží po celou dobu. Finská hvězda je (nejen) u nás ohromný pojem, takže areál je zase jednou narvaný k prasknutí a na Tarje je vidět, že si koncert před takovým publikem náramně užívá. Z doprovodné kapely zaujme hlavně holohlavý kontrabasista, který je nepřehlédnutelný především díky tomu, že je o hlavu větší, než všichni ostatní. Jinak celá kapela předvádí velmi energický výkon a dostane několik příležitostí se patřičně předvést. Ani na chvíli ovšem není pochyb, kdo tomu všemu šéfuje. Tarja proti svým minulým vystoupením na Masters of Rock hodně zcivilněla a je tomu tak dobře.

Také Within Temptation jistě vděčí za velkou část své popularity Nightwish, i když cesta Holanďanů pod vedením charismatické Sharon den Adel je čím dál popovější. Na letošním ročníku se po čtyřech letech zhostili role sobotního frontmana. Kapela aktuálně propaguje novinku Resist a zahrála z ní celkem pět věcí. Nejpamátnější ovšem byla píseň Paradise (What About Us), z minulé desky Hydra, při níž se na pódium vrátila Tarja, aby si se Sharon tento duet zazpívala.

Hodně silný byl také moment, kdy Sharon pozvala na pódium mladou fanynku z první řady. Ta do té chvíle znala všechny texty a s kapelou je odzpívala. Odměnou jí byl pobyt na pódiu při písni Covered By Roses. Bylo vidět, že se pro ni jedná o vskutku výjimečný zážitek. Within Temptation měli tradičně dobře ošetřenou scénu, jíž vévodily animace na zadní projekci, ale vizuál nepřebíjel hudební složku. Sobotní kombinace dvou zpěvaček se zkrátka pořadatelům vyplatila.