Po velkolepém prvním dni Metronome festivalu, kdy párty třeba s islandskými GusGus nebo slovenskou kapelou Billy Barman trvala až do rána, nám organizátoři připravili další nabitý program již od jedné hodiny odpolední. Prostor pražské Stromovky byl poloprázdný, zaplnil se až při večerním programu, ale ti, kteří přišli dříve, byli opět svědky neobvyklých hudebních spojení a hlavně prokázali obdivuhodnou výdrž při pobytu pod žhnoucím sluncem. Od loňského roku byl samozřejmě areál lépe připraven, tráva posekaná a k dispozici byl dostatek míst pro odpočinek ve stínu vzrostlých stromů i dostatek možností k občerstvení. Prostředí je spíše komornějšího charakteru, mezi obecenstvem tak nepřehlédnete hudební hvězdy, které se přišly podívat na své „konkurenty“ a jedinou mou výtkou z organizačního hlediska může být chybějících pár minut přestávky pro přesun mezi vystoupeními. Hlavně Metronome Stage a ČT Park Stage jsou poměrně daleko od sebe a neustále přicházet o začátek, konec nebo závěrečný rozhovor s interprety na pódiu byla škoda.
Musím se přiznat, že jsem od druhého dne festivalu neočekávala žádné hudební překvapení. Hlavní hvězdy - britské Kasabian nebo Young Fathers - jsme už měli možnost u nás vidět a notoricky známá česká jména se na festivalech z důvodu zvýšení diváckého zájmu (?) opakují často pořád dokola, ale nakonec jsem ani nestíhala přebíhat mezi pódii, zaujatá jiným pojetím známých songů nebo zajímavými hostujícími hudebníky jsem zapomínala jíst nebo pít a celý den si opravdu užila.
Druhý den festivalu otevřel na hlavní stage Adrian T. Bell & The Sleeper Agents, které svými vokály doprovodily půvabná jednovaječná dvojčata Denisa a Simona Katzer. Adrian T. Bell, britský hudebník trvale usazený v Česku, kytarista a zpěvák kapely The Prostitutes, vydal vloni své druhé sólové album Night and Day. Vyzrálý písničkář přenesl posluchače z prudkého denního slunce do potemnělého rockového klubu, zaujal silnými melodiemi a temnějšími texty, až se člověku nechtělo přesouvat na letošními hudebními cenami ověnčenou českou zpěvačku a klavíristku Lenny, ale zvědavost byla silnější.
Lenny, dceru Lenky Filipové, snad není třeba blíže představovat. Působí jako zjevení na české moderní popové scéně. Její charakteristický chraplák funguje v klavírních baladách i v doprovodu ostřejších kytar. Na pódium vběhla plná energie a spolu s kytaristou po většinu vystoupení neřízeně poskakovala a u klavíru se dlouho neohřála. Lenny působila jako mladá americká hvězda, náš dobrý vývozní artikl, jen v porovnání s ostatními sobotními interprety ve svém projevu „příliš tlačila na pilu“ a setlist neobsahoval mnoho hudebních překvapení. Je třeba ocenit, že mladá Lenny má překvapivě vyzrálý autorský rukopis a její vystoupení byla opravdu jízda, včetně vystřelení konfet, kdy publikum jen vzdychlo překvapením. Kromě písní z jejího debutového alba Hearts přišel na řadu i cover Sex on Fire od její oblíbené skupiny Kings od Leon.
Na vystoupení legendárního Davida Kollera mě přilákala jakási nostalgie a jeho loňský projekt David Koller & Friends, v rámci kterého se na festivalu Metronome představila slovenská zpěvačka Katarzia se svou verzí písně Záchranář a český rapper Kato s Jo, Aha. Škoda, že oba nezůstali na pódiu déle, byli vítaným osvěžením, ale i tak songy kapely Lucie nebo z Kollerových sólových projektů pořád fungují, dospělejší publikum baví a bez patosu vyprávějí o tom, s čím se potýká většina z nás. Sborový zpěv posluchačů byl toho důkazem.
České uskupení Lanugo v čele s charismatickou zpěvačkou Markétou Foukalovou výjimečně doprovodil sedmičlenný dechový orchestr Jana Jiruchy, který dodal skladbám na majestátnosti. Skupina kvůli tomu musela obětovat doprovod jednoho bubeníka. Lanugo představili i zbrusu novou píseň Divoký koně a lyričnost textů a jejich směs sofistikovaného popu, elektroniky nebo jazzu předvedená virtuózními muzikanty nenudila, postupně gradovala, rozhýbala publikum a přilákala i varhaníka Ondřeje Pivce. Zvukař sice chvílemi zaspal a nevnímal zpěvačku divoce gestikulující jeho směrem, ale i tak se nejen tento koncert, ale všechna vystoupení na festivalu, které jsem měla možnost slyšet, vyznačovala výborným zvukem.
Před posledním českým zástupcem, který mě v programu festivalu hlavně kvůli mimořádnému hostovi zaujal, a to před uskupením Klara & The Pop, jsem si poslechla mladě působící britské duo Blood Red Shoes. Kytaristka Laura-Mary Carter a bubeník Steven Ansell ale překvapivě mají na svém kontě 5 studiových alb a dali se dohromady už v roce 2004. Alternativně rockoví (či punkoví) Blood Red Shoes jen ve dvou bez problému ovládli největší pódium, dávali jeden svižný song plný frustrace, zlosti nebo odcizení za druhým a řinčivá kytara a burácející bubny připomínaly tu White Stripes, jindy The Kills.
Asi v polovině se ke skupině Klara & The Pop přidal Grammy oceněný a netrpělivě očekávaný varhaník Ondřej Pivec a vystoupení získalo hned jiný drive. Po jeho odchodu byl kontrast o to evidentnější. S Klárou Vytiskovou Pivce pojí staré přátelství a festival i díky přítomnosti bývalých spolužáků ze skupiny Lanugo nazvali třídním srazem. U Kláry mi sice trochu vadí její pěvecký výraz, její akcent, ale její přímočarost a radost je nakažlivá a texty opravdu osobní – o dětech, partnerech, těhotenství, nejistotách, tedy o tom, co zrovna hýbe jejím světem.
V programu festivalu ještě zbývala dvě velká jména – žánrově nevystihnutelní šamani Young Fathers a rockoví Kasabian. Velké zklidnění mezi jejich vystoupeními představovala mladá jihoafrická zpěvačka a kytaristka Alice Phoebe Lou. Ta měla obavy, že její osamělé písničkářství v kontrastu s energickými vystoupeními vícečlenných skupin nebude mít šanci, že se popíjející diváci už nenaladí na komornější atmosféru, ale opak byl pravdou. Lidé soustředěně naslouchali, pohupovali se v rytmu nebo jen tak posedávali a užívali si tu oázu klidu při zapadajícím slunci. Alice je jinak v současnosti podle svých slov usazená v Berlíně a často hraje v jeho ulicích se svou pětičlennou skupinou.
Podívejte se také na fotogalerii z druhého dne festivalu
Kdo si vzpomněl na předloňské vystoupení Kasabian na festivalu Colours of Ostrava, mohl získat pocit, že na pódiu je úplně jiná kapela. Pryč byly projevy znuděnosti či znechucení. Poslední album For Crying Out Loud bylo sice fanoušky přijaté vlažněji, ale úvodní skladba alba i jejich vystoupení na festivalu Metronome okamžitě strhla publikum. Setlist plný jejich největších hitů a efektní světelné efekty si plně užíval (konečně) plně naplněný prostor pod pódiem.
Díky dobré dramaturgii festivalu sobotní program neobsahoval hluchá místa, výplň mezi známými jmény. Byl ve znamení plného nasazení a radosti muzikantů, která byla silně nakažlivá. Jako by silně zafungovala i aura Prahy. Festivale Metronome, jen tak dál!
