Klub se otevřel kolem sedmé a první nadšenci se začali hrnout dovnitř. Tuniská kapela Myrath sice začíná až za 45 minut, ale to nevadí, je potřeba zabrat ty nejlepší místa pod pódiem a zblízka si užít vystoupení svých oblíbenců. 

Myrath, kteří celý večer otevřeli, hrají od roku 2001. Hm. Na to, že hrají skoro dvacet let a jsou tak více či méně zkušenými klubovými matadory, ani kdyby mě mučili, nejspíš bych nedokázala přesně říct, o jaký hudební (resp. metalový) žánr se vlastně jedná. Možná je to tím, že kapela prvních pět let své existence hrála covery Black Sabbath, Death a ... Erica Claptona. A zjevně jí z téhle netradiční směsice zůstala celá řada riffů, kterou se nebojí protlačit ani do své nynější tvorby. Co z toho nakonec vyleze? Prapodivná směsice metalu a mainstreamových beatů, která k sobě místy neladí, ale je slušným otvírákem celého večera. 

Fotogalerii z koncertu najdete zde

Po půl deváté už tu máme druhou partičku. Tentokrát je to projekt nazvaný VUUR. Že vám to nic neříká? Název pochází z Holandštiny a v překladu zní Oheň nebo Vášeň. Kdo za tím stojí? Jméno, které už vám nejspíš něco říkat bude. Zpěvačka Anneke van Giersbergen bývala vokalistkou skupiny The Gathering, potom brázdila svět festivalů a koncertních vystoupení pod svým vlastním jménem a nakonec (v roce 2016) dala dohromady kapelu. 

"Někdy se až zdá, že hledám protiklady," řekla Anneke v jednom z rozhovorů. A to je přesně to, co tuhle kapelu vystihuje. Protiklady. Místy jemná, tichá až melancholická. Jindy tvrdá, do bubnů a kytar řezající. A dramaturgicky vhodně zvolená. Ačkoliv má skupina VUUR od headlinera večera - holandské skupiny Epica - pořád dost daleko, pro posluchače, kteří sem dorazili právě za hlasem magické Simone Simons, je velmi dobře stravitelná a dokonce zajímavá.

V pauze před posledním vystoupením se začíná ukazovat, jak moc jsem se mýlila, když jsem si myslela, že většina lidí dorazila jen na Epicu. Ještě před chvílí hrající Anneke se totiž právě volně prochází mezi lidmi a co chvíli ji někdo zastaví a žádá podpis nebo fotografii. Fanoušků, kteří sem dorazili za ní (nebo které oslnila během svého vystoupení natolik, že si ji hned zamilovali), je tak zdá se víc než dost. 

Je pár minut před třičtvrtě na deset, když se zhasnou světla a na pódium se postupně dostaví všichni členové holandské formace Epica. Ta u nás letos hraje už potřetí, tak jsem zvědavá, jestli se jejich set nějak změní. No, oproti lednovému vystoupení a letní show na Masters of Rock, které byly téměř stejné, se tentokrát playlist přece jen trochu pozměnil. 

Co k jejich koncertu jinak říct? Takhle nějak o tom napsala moje kamarádka a velká fanynka kapely Kristýna, když jsme po koncertě řešily, jak se nám to líbilo. No a já s tím můžu jen souhlasit: 

Nizozemska Epica odstartovala svůj koncert o tři minuty dřív, kdy zazněly úvodní dramatické tóny intra Eidola, který byl posléze protnut nastupujícím latinským chorálem, během něhož se na jevišti postupně objevovali jednotliví členové kapely. Uvedli se písní Edge of the Blade, která společně se zmíněným intrem tvoří od vydání alba The Holographic Principle poznávací značku počátku jejich koncertů.

Na místo klasického The Phantasmic Parade ale kapela s následující písní sáhla hlouběji do minulosti - zahrála totiž The Obssesive Devotion z alba The Divine Conspiracy, které vyšlo v roce 2007. S těmi alby je to obecně docela zajímavé. Epica totiž zahrála něco téměř ze všech doposud vyšlých desek, a to včetně posledního EP The Solace System (i když odsud hrála navzdory očekávání jen jednu píseň, a to Fight Your Demons). 

Co dodat? Epica odvedla - i přes obrovské vedro v sále - výbornou práci. Hlavně atmosféra na pódiu byla elektrizující a z pozice diváka fungovala chemie mezi jednotlivými vystupujícími přímo na jedničku. Zdálo se, že si koncert velice užívají. Klávesák Coen Janssen se ukázal být velkým showmanem, který svůj enthusiasmus postupně přenáší nejen na své spoluhráče, ale i na publikum. Jeho neustále rotující klávesy, skandování Zlin!, Zlin! (nejdřív s krátkým, pak - po debatě přímo na pódiu, s dlouhým), či jeho odvážný výšlap mezi publikum během písně Sancta Terra, který značně znervóznil hlavně přihlížejícího bodyguarda, byly super.