Jeho nástupu ovšem předcházel koncert brněnské skupiny Pitch Bender. Ta byla v poměrně nelehké pozici vzhledem ke skutečnosti, že diváci netrpělivě čekali na vystoupení hlavní hvězdy. Pitch Bender ovšem příjemně překvapili posluchače v sále, neboť jejich fúze jazzu a soulu nebyla vůbec špatná. Mladá kapela hrála sebejistě, ocenit je třeba také výkony zpěvačky Sisy Fehérové, jejíž hlas byl vskutku podmanivý. Příjemně se blýskl i host kapely, zpěvák Jen Hovorka.

Čtěte také: Oregon boří jazzová klišé

Ačkoli repertoár nepředstavoval nic světoborného a revolučního, kapele se povedlo navodit příjemnou atmosféru, která se udržela až do příchodu samotného Roberta Glaspera.

Čtyřčlenná černošská kapela po nástupu dlouho neváhala. Nasadila ihned tikavě úderný jazzový groove, do nějž exoticky vypadající Jamajčan Casey Benjamin zpíval přes svůj oblíbený vokodér. Smrtonosně přesný a technicky velice zdatný bubeník Mark Colenburg od začátku jel ve vysokém nasazení. Jeho nepravidelné změny rytmů a příjemně sytý zvuk bicích uváděly nejednoho z přítomných v úžas. Takový talent zkrátka není k vidění každý den, a že jich v kapele Roberta Glaspera bylo povícero.

Samotný Robert Glasper na počátku koncertu nijak zvlášť nevybočoval z řady, držel se v pozadí, kdy kapelu spíše řídil a svými klavírními doprovody napomáhal udržovat funkovou náladu skladeb. Ty byly převážně instrumentální, což je možná překvapením vzhledem ke zpívanému repertoáru desky Black Radio 2, která je nejnovějším počinem v Glasperově diskografii.

Kapela nicméně postupně přitvrzovala, basista Burniss Travis evidentně přidal na hutnosti své basy, což vyústilo v takřka freejazzovou přestřelku zvuků mezi Glasperem, který si pohrával se svým fenderem a bankou zvuků ze svých kláves, a Caseym Benjaminem. Ten se vyzbrojil jak dechovými nástroji, konkrétně saxofonem, tak i svými klávesami, které měl zavěšené přes rameno. Neuvěřitelné muzikantské výkony brzy nabídly vysvětlení, za co Robert Glasper sbírá nominace i samotné ceny Grammy.

 Došlo i na oblíbenou Glasperovu cover verzi Smells Like Teen Spirit

To, co předváděla čtyřčlenná skupina Roberta Glaspera, navozovalo trochu vzpomínky na hudební experimenty v sedmdesátých letech jiného černošského klavíristy, Herbieho Hancocka. Ale je jiná doba a Robert Glasper posunul groove a jazz do rovin, které hraničí s hip hopem a modernějšími formami soulu. Toto spojení nedávalo publiku šanci vypadnout z rytmu, na pódiu se zkrátka pořád něco dělo a dá se jenom závidět, jakou výdrží kapela disponovala.

Jako dobře promazaný stroj kapela odehrála svůj hodinu a půl dlouhý set, který zakončila coverovým přídavkem Smells Like Teen Spirit od skupiny Nirvana. V jejím podání byl zpěv ovšem podaný přes vokodér, navíc soul-jazzový nádech nabídl jiný pohled na tuto populární píseň. Následně se kapela rozloučila za velkých ovací publika a opustila sál.

Robert Glasper potvrdil v Praze své kvality, koncertu se opravdu nedalo vytknout nic ani po zvukové stránce. Jediné, co trochu kazilo dojem z vystoupení, bylo překvapivě podivné osvětlení kapely, kdy nebyl ani při sólech pořádně zabrán reflektorem dotyčný hudebník. Po většinu koncertu byla na pódiu světly udržována „barevná tma", v níž nebylo takřka možno rozeznat rysy hudebníků. Nicméně důležité je hudební provedení a to se Robertovi Glasperovi velice povedlo. Bravo!