Po úvodním slovu ovládla pódium svým hlasem jediná žena - Iva Bittová. Její hlas se nesl zámeckým parkem vznešeně a naléhavě a vyvolával příjemné mrazení. Když pak pozvala Iva Bittová na pódium čtyři urostlé muže v krojích ze Sardinie, aby zazpívali společnou píseň, stačilo zavřít oči a nechat se polyfonním zpěvem unést daleko do minulosti.

Další část koncertu patřila sardské čtveřici Tenores di Bitti. Syrový zpěv označovaný jako „su tenore" má dlouholetou tradici a vychází z napodobování přírodních zvuků, jako je bučení krav, bekot ovcí a hukot větru. V písních se vyprávějí starobylé příběhy osamělých pastevců, žijících v těsném sepětí s přírodou, i liturgické příběhy ze života svatých. Souzvuk čtyř hlasů byl natolik magický, že přivolal pořádný slejvák, který začal přesně s vyhlášením přestávky a držel se nad hlavním pódiem až do skončení celého večerního programu.

Kvůli dešti se diváci nahrnuli k pódiu, vděčně přijímali z rukou Oranžád (festivaloví dobrovolníci) pláštěnky a trpělivě čekali na Ivu Bittovou a obnovené Čikori. Zpěvačka lákala publikum na pódium (a někteří toho opravdu využili) a přestože její souboj s deštěm byl marný, déšť se nakonec ukázal jako spojenec. Mezi publikem a kapelou vzniklo zvláštní neviditelné pouto a panovala vřelá atmosféra.

Lidé si broukali Studánku a další písně spolu se zpěvačkou, se kterou v Náměšti vystoupili skvělí muzikanti - kytarista Vladimír Václavek, kontrabasista Jaromír Honzák, trumpetista Oskar Török a bubeník Miloš Dvořáček. Na poslední písně, jednou z nich byl i Zelený víneček, se opět připojili Tenores di Bitti. Jeden z nich seskupení trefně překřtil na Tenores di Bittová. Nadšení publika neznalo mezí a nezbývá tedy jen doufat, že podobných společných projektů bude více, stejně jako se třeba jednou dočkáme i nějakého společného disku.