Již 10. října 2012 se prvně představil v Lucerna Music Baru v rámci festivalu Struny podzimu. O jeho koncert byl takový zájem, že ten večer odehrál dokonce dva. Rodící se hvězda se vrátila se speciálním programem na Jarní GALA Strun podzimu a zahrála si s českým varhaníkem Ondřejem Pivcem. Více se dočtete v reportáži z této akce. V roce 2014 přijel do Brna, kde představil novou desku Liquid Spirit. Již tehdy bylo jasné, že Gregory již usedl na vrchol jazzové scény.

Herec Tomáš Hanák uvedl dvacet minut po dvacáté hodině Gregory Portera vcelku vtipně a stručně, pozval publikum na další koncerty, které pořádá tato agentura a šel si do prvních řad užívat koncert. Do Fora Karlín Gregory přijel především se čtyřmi studiovými deskami s vlastní tvorbou, nejnovější desku Nat King Cole & Me, na které vzdal hold svému vzoru a nutno říci, že se Natu Kingu Coleovi v mnoha polohách podobá, upozadil a nechal zaznít známé melodie inspirované polovinou minulého století. Sametový hlas a jeho jedinečná barva dodávají poklidným jazzově laděným melodiím ten správný výraz. Publikum se vlastně přeneslo do doby před více než padesáti lety. Jazz, gospel, soul, ale i trochu komerčnější přístup popu dokázal Gregory skloubit bravurně. Multižánrovost, ze které čerpal, přetvořil tak dokonale, že všechny písně zněly uhlazeně, neagresivně, jako podkres i jako velká světová hvězda. Přesto dokázal přitvrdil a rozjet energický part, aby se předvedl se svým hlasem v plné síle.

New Yorkem a Harlemem šmrncnutá skladba On My Way to Harlem zazněla hned v úvodu a její aranž ukázala, že skladby pro koncert Gregory upravil a často prodloužil. Kromě slok a refrénů, kde se pěvecky předváděl jako výrazný zpěvák, který přichází se stylem, v němž momentálně nemá konkurenci, dal dostatek prostoru i doprovodné kapele snad v každé písni. Technicky skvěle odehraná basová sóla hudebník oživil i krátkými vsuvkami v podobě Come Together od The Beatles nebo Smoke on the Water od Deep Purple. 

Poklidná skladba Take Me To The Alley ještě více umocnila retro atmosféru celého večera, která přímo čišela z hudby, hudebního projevu, ale například i z oblečení celé kapely - kravaty, kloboučky, obleky odkazovaly na dobu dávno minulou a posluchač se tak přenesl do newyorského jazzového klubu o několik desítek let zpět. Klidné party i písně spíše komornějšího rázu, například pouze zpěv s klavírním doprovodem, se několikrát během večera prostřídaly až s funkově laděnou gradací. Z hudebníků čišela radost ze hry, celé těleso fungovalo jako jeden muž. K nejlepším momentům večera patřil výkon saxofonisty, jež si svá sóla vyhrával s lehkostí a přesností. Zněl jako části básnické sbírky Kvílení od Allena Ginsberga. V České republice nelze opomenout skvělý výkon českého varhaníka Ondřeje Pivce, jehož plochy a vyhrávky oživovaly písně a vystřihl si taktéž několik sól. Dostal více prostoru než pianista, který hrál na připravené křídlo. 

1960 What?, Liquid Spirit nebo When Love Was King ukázaly každá lehce odlišnou polohu Gregoryho hlasu. U publika měl velký úspěch hit Hey Laura a velký aplaus sklidili všichni hudebníci při odchodu do zákulisí, jelikož odcházeli postupně po jednom, ale ostatní stále ještě hráli. Poslední na scéně zůstal bubeník, který si chvilku užíval sám na pódiu, a připravil si ne nijak výjimečné, spíše standardní bubenické sólo.

Gregory řekl, že se na zastávku v Praze velmi těšil, a to nejen proto, že zde má kapela několik dní volno, ale také proto, že ochutná české pivo. Po tomto výkonu si zaslouží trochu oddechu. Zpěvák znovu potvrdil, že ve svém hudebním stylu opravdu nemá konkurenci, čerpá z různých stylů a sází na retro vlnu, která je nyní v kurzu. Poznámkou pod čarou by mohl být fakt, proč zrovna Gregory čerpající z retra neprodával na koncertě vinylové desky, jež by se k němu hodily mnohdy více než k nějaké rockové kapele. Ale to jen na okraj. Hlas, kapela i aranže jednotlivých písní pasovaly a připravily tak příjemný večer. Jeho výkonu lze jen tleskat.