Poslední šance vidět v Praze na jednom pódiu zpěváka Axla Rose, kytaristu Slashe a basáka Duffa McKagana nastala v roce 1992. Kapela měla tehdy venku megaúspěšné dvojalbum Use Your Illusions a nevypadalo to, že by v dohledné době mělo dojít k nějakému výraznějšímu sešupu. Náladový Rose ovšem postupně vykopl ze sestavy všechny původní členy a notně zdevalvovanou značku Guns N'Roses nesl dál v podstatě sám.
Čas ale kupodivu všechny spory dokázal urovnat, a tak tu o pětadvacet let později máme tenhle trojlístek zpátky. A vzhledem k odvedenému výkonu je třeba zkonstatovat, že je to dobře. Začátek vystoupení byl pořadatelem naplánován na čtvrt na osm a většina z padesátitisícového davu pod pódiem si kladla otázku, jak velké zpoždění bude mít kapela tentokrát. Pokud by ale aktivity kapely během tohoto turné sledovali pečlivěji, věděli by, že časy Axlovy nedochvilnosti jsou již dávno minulostí. A skutečně - kapela nastupuje v podstatě na minutu přesně.
Za otvírák si Guns N'Roses zvolili energickou It's So Easy z legendárního debutu Appetite For Destruction. Volba je to dobrá, ale dobrý dojem kazí mizerná práce zvukaře, který Axlův zpěv často utápí. Je to jistě škoda, protože jinak je vše jak má být.
Jasně, po mamutí scéně už neběhá parta zpovykaných fracků - čas si vybral svou daň i na této partě - ale muzikantsky je zkrátka vše stále na svém místě. Slash neomylně sází s chirurgickou přesností jedno sólo za druhým, jaky by měl kytaru snad přirostlou k ruce, McKaganova basa povědomě zvoní a je za všech okolností spolehlivou jistotou.
Axl mi ze začátku přišel trošku zadýchaný. Zvukař mu během prvních písní hodně komplikoval život, ale rychle se dostal do správné formy, a i když nebyl úplně ve všech případech stoprocentní, v průběhu večera předvedl opravdu celou šíři svého nebývalého rozsahu.
Vedle scény nechybí dvě obří obrazovky, takže všichni mají stále přehled, co se na pódiu děje. Na hlavním panelu uprostřed potom většinu času běží různé animace skvěle dotvářející atmosféru jednotlivých písní. Hned na třetím místě, po tutovce Mr. Brownstone, přichází první překvapení, titulní skladba ze zatím poslední studiovky Chinese Democracy. Překvapení je to především proto, že s touhle deskou neměli Slash ani McKagan nic společného. Kapela od ní však ruce pryč nedává a zazní z ní ještě několik věcí.
Je ale jasné, že nic se nemůže dočkat takového frenetického přijetí, jako když při čtvrté skladbě Slash vyloudí ze svého nástroje první tóny intra skladby Welcome To the Jugle. Tahle pecka totiž Guns N'Roses udělala a dodnes je jejich poznávacím znamením.
A to jsme pořád teprve na začátku. Kapela spád večera nijak zbytečně nebrzdí. Během více než tříhodinového programu zazní úplně všechny zásadní skladby, osobně jsem měl velkou radost z akustické Patience a legendární balady Don't cry, které jsem nečekal.
Abych ale nevyzdvihoval jenom ústřední trojici, skvělou práci odvádí i zbytek sestavy. Klávesáci Dizzy Reed (ten to s Axlem táhne už od roku 1990) a modrovlasá Melissa Reese sice většinu času dojíždějí na mizerný zvuk, jež jim nedává šanci vyniknout, ale jejich přítomnost na pódiu je i tak jasně patrná. Frank Ferrer za překvapivě skromnou bicí soupravou ani na chvilku nezklame. A dokonce ani druhý kytarista Richard Fortus není nucen strávit celou dobu ve stínu svého slavného parťáka a dostane několik příležitostí se předvést.
Vrcholem spolupráce obou kytaristů je potom báječně procítěná instrumentální předělávka slavné Wish You Were Here od Pink Floyd. Většinu sól si ale Slash samozřejmě nechává pro sebe a nesmí chybě ani pověstná melodie Speak Softly Love z Kmotra. Cover verze vůbec tvoří významnou část setlistu, ať už jde o ty všeobecně známé, jako bondovská Live And Let Die od Wings Paula McCartneyho nebo Dylanovu Knockin' On Heaven's Door či dosud v podání Guns N'Roses neslyšené - třeba The Seeker od The Who, či Whole Lotta Rosie a od AC/DC (jako připomínka na loňskou úspěšnou koncertní spolupráci Axla Rose s těmito giganty).
Největší dojem ale pochopitelně zanechá procítěná Black Hole Sun od Soundgarden, jež je připomínkou nedávno tragicky zesnulého Chrise Cornella. Tady se sluší připomenout, že právě Soungarden dělali Guns N'Roses při pražském koncertu v roce 1992 předkapelu (spolu s Faith No More).
Je čtvrt na jedenáct večer. Úplný závěr programu nemůže tvořit jiná píseň než Paradise City zakončená konfetami a ohňostrojem. Guns N'Roses zkrátka potvrdili, že stále patří mezi úzkou skupinku největších světových kapel, kterým nejlépe sluší mamutí scéna a desítky tisíc lidí pod ní. Teď by to hlavně chtělo nově nalezenou energii přetavit v nějakou novou tvorbu. Našlápnuto mají skvěle.
Setlist Guns N'Roses: It's So Easy, Mr. Brownstone, Chinese Democracy, Welcome to the Jungle, Double Talkin' Jive, Better, Estranged, Live and Let Die, (Wings cover), Rocket Queen, You Could Be Mine, Attitude (Misfits cover), This I Love, Civil War, Yesterdays, Coma, Speak Softly Love (Love Theme From The Godfather) (Nino Rota cover), Sweet Child O' Mine, Used to Love Her, My Michelle, Wish You Were Here (Pink Floyd cover) (Slash & Richard Fortus guitar duet), November Rain, Black Hole Sun (Soundgarden cover), Knockin' on Heaven's Door, (Bob Dylan cover), Nightrain, Sorry, Patience, Whole Lotta Rosie (AC/DC cover), Don't Cry, The Seeker (The Who cover), Paradise City
