Tento ročník byli hlavní hvězdou Radiohead. Ti se střední Evropě vyhýbají a během turné k poslední desce bylo možné jejich vystoupení spatřit nejblíže na německé Lolapalooze minulý rok. Nebylo se tak čemu divit, že se na tyto velikány přijeli podívat fanoušci nejen ze srdce Evropy, ale i z celého světa.
Už první den Royal Blood předvedli pořádný nářez
Před jejich megalomanskou show se na hlavním pódiu vystřídali Royal Blood a James Blake. Royal Blood předvedli pořádný nářez, který známe z jejich dvou alb. Mike Kerr a Ben Thatcher prokázali svůj talent i naživo, když dokázali královsky rozpálit gdyňské letiště ještě za denního světla. Pódium plné led světel by jistě vypadalo mnohem lépe za tmy, jejich vystoupení však nadměrné efekty nepotřebovalo, stačila basa, bicí a klavír u jedné z nejnovějších písní – Hole in a Heart.
James Blake přenesl svou experimentální elektronikou celý areál do jiného vesmíru. Krásně melancholické a téměř dokonalé. Vyvolal klid před bouří, která následovala.
Radiohead vytřeli návštěvníkům zrak
Radiohead začali své vystoupení s Daydreaming opusem z jejich poslední desky, který vyvolával emoce na míle daleko a svou temnou atmosférou přiváděl do transu tisíce přihlížejících. Thom Yorke pobíhal po pódiu jako bleskem trefený a vydával nejrůznější zvuky připomínající rozbitou lednici. Kromě pozdravu a poděkování se ale nesnažil o interakci s návštěvníky, což je však pro jejich koncertování spíše typické.
Přitom hudebně kapela během svého dvouhodinového slotu doslova vytřela zrak i lidem v zadním řadách. Setlist byl sestaven z široké diskografie kapely. Největší místo v něm zabrala deska In Rainbows, naprosto se ale opomenulo na debut Pablo Honey.
Vedle klasik z OK Computer kapela předvedla i nemálo ze své experimentální tvorby, vlastně se v jejím duchu nesla podstatná část vystoupení. Největší reakce přinesly písně Ful Stop, Everything In Its Right Place, Idioteque nebo The National Anthem. Melancholické laděný Pyramid Song přivedl k slzám dokonce i zpěváka, All I Need či Nude na tom byly podobně. Vrcholem vystoupení byl Paranoid Android, který zazněl jako první přídavek. Tahle píseň patřila k nejočekávanějším koncertu.
Šílenství, temnota a genialita – to jsou Radiohead. Jedna z největších kapel ukázala, že své místo na vrcholu alternativního a experimentálního rocku okupují oprávněně.
Druhý den začal s Charli XCX a The Kills
Druhý den festivalu otevřela americká zpěvačka Charli XCX, jejíž vystoupení působilo téměř ironicky oproti všemu, co nabídl první den. Sladký pop pro náctileté, konfety, nafukovací panáci a písně nabádající ostatní k užívání si života, pití alkoholu a házení starostí za hlavu. Bylo jasné, proč bylo celé pole zabráno těmi nejmladšími.
Zato další vystupující - The Kills - předvedli solidní rockovou show. Charismatická Allison Mosshart uměla vzbudit pozornost a hudba rozhodně nebyla v pozadí. Heart of a Dog, Doing it to Death, akustická That Love byly i s ostatními vypalovačkami parádní warm-up před partou Dava Grohla.
Foo Fighters: Klasika, kterou si užijete i tak
Headlineři Foo Fighters se ze začátkem vůbec nepárali a přisvištěli s ikonickými All My Life, Times Like These a Learn to Fly. Bylo hned jasné, že to bude jízda od začátku až do konce. Bývalý bubeník Nirvany je neskutečný showman, který dokáže skloubit rockový koncert s interakcemi s publikem na té nejvyšší úrovni.
Areál u hlavního pódia skákal, zpíval, nechyběly ani rozsvícené mobily během Monkey Wrench či speciální host: Allison Mosshart. Ten na pódium nastoupil během nové písně La Dee Da z připravované desky Concrete and Gold, kde hostuje.
Vystoupení obsahující 20 písní neopomenulo ani The Pretender, My Hero, Best of You a v závěru Everlong, bez kterých by to snad ani nemohl být koncert Foo Fighters. Vystoupení nepřineslo nic převratného, přesto se však bavily všechny generace a 2 hodiny ve společnosti kapely utekly jako voda.
Na Tent Stage se téhož dne objevil Trentemøller. Elektronika hodící se přesně do programu po půlnoci byla sladká tečka na závěr.
Areál festivalu je o dost větší než na festivalech u nás, proto byl problém probíhat od jednoho pódia k druhému. Někteří větší interpreti se kryli kompletně, což byla škoda, vzhledem k tomu, že program začínal každý den teprve kolem čtvrté hodiny odpoledne a dalo by se překrývání alespoň částečně zabránit dřívějším začátkem.
Třetí den odstartoval Mac Miller, Warpaint, Kiasmos nebo The Weeknd
Třetí den se počasí začalo kazit a krátký déšť, který přišel konci předešlého dne se rozrostl na pořádné přeháňky. Mac Miller přesto předvedl velmi povedenou rapovou show. I když se to nezdá, žánry jako rap či hip hop mají na tohle festivalu své místo a jsou zastoupeny poměrně velkým počtem interpretů. Právě tenhle chlapík z Pittsburghu se ukázal v tom nejlepším světle. Nabádání ke skákání a mávání rukama do rytmu se zúčastnila s radostí většina přihlížejících.
Prophets of Rage – kapela poskládaná ze členů Rage Against the Machine, Cypress Hill a Public Enemy - přebila hektolitry deště, který pokračoval až do konce festivalu. Stejně jako členové, i vystoupení nabídlo směsici songů všech 3 seskupení včetně vlastních, neméně slabých, nových písní. Zazněly největší klasiky a protestsongy, řinčivé kytarové riffy a nabádání k revoltě.
The Weeknd se na pódium překvapivě dostavil hned se svým největším hitem – Starboy. Následující skladby víceméně postrádaly větší chytlavost a koncert se rázem přerodil v nabubřelé představení pro ženské publikum, na které zpěvák Abel M. Tesfaye věčně apeloval. Koncert nakonec nabral na obrátkách v druhé polovině během rozjetých Rockin‘ a Secrets a nezastavil se až do samotného konce. Nechyběla pyrotechnika u I Feel It Coming a povedená pódiová konstrukce.
Na Tent Stage se mezitím připravovaly Warpaint, které by se daly nazvat největším objevem festivalu. Jejich snivé vystoupení nenechalo návštěvníky chladnými a vzbudilo velké ovace.
Kiasmos zase přivezli svůj mix až z Islandu a roztančili ty, kteří se nenechali odradit deštěm a pozdním slotem v programu.
Stejně jako pocity z vystoupení hlavních hvězd se na festivalu horšilo i počasí. Ze slunečné středy se čas přehoupl do soboty plné bouřek. Mraky a chmury se pokusil zahnat George Ezra a je třeba uznat, že se mu to povedlo. Jeho pozitivní vystupování se přeneslo i do řad návštěvníků a pohupovat se v rytmu sladkých písní nebyl problém ani za deště. Set nebyl ukončen ničím jiným než známou Budapest.
Poslední den, poslední headlineři: The XX a Lorde
Headlineři posledního dne byli dva – The XX a Lorde. Obliba obou interpretů stále roste, není divu, že se pořadatelé nemohli rozhodnout, čí jméno dát na plakát větším písmem.
The XX předvedli profesionální vystoupení, které však postrádalo lidskost a působilo rozporuplně. Starší hity Crystalised, VCR a Angels působily mnohem silněji než cokoliv z nového alba, na kterém se trio rozhodlo přiklonit spíše k taneční muzice. Nabízí se taky otázka, zda by jim více neslušela vedlejší, menší stage, na které by působili výrazněji.
O závěr hlavního programu se postarala Lorde. Ani ta se však nedokázala předvést v tom nejlepším světle. Písně provázely tzn. doprovodné vokály, které zpěvačce ve velké míře pomáhaly. Výběr písní byl vyvážený mix mezi první plackou a nově vydaným albem Melodrama.
Nechyběla navíc ani Magnets, na které Lorde hostovala kapele Disclosure. Přestože hudba Novozélanďanky působí již od debutu vyspěle, na pódiu se chovala opačně. Hodina v její společnosti i přesto působila mnohem lépe než u Charli XCX a pokud pominu přehrané mluvy o problémech náctiletých (včetně těch jejích), bylo vcelku fajn si poslechnout Royals, Green Light nebo výbornou Liability živě.
Festival se jeví jako slepenec festivalů Glastonbury a americké Coachelly. Ve střední Evropě je tímto unikátní a každým rokem nabízí směsici jmen, která naší zemi často beznadějně objíždí. Pro fanoušky alternativní hudební scény je navštívení téhle akce téměř nutnost, celková atmosféra a zajímavá destinace severského města Gdyně za to stojí taktéž.
