Stejně jako před sedmi lety, také tentokrát se The Cult obešli bez předkapely. Začátek vystoupení byl naplánován na jednadvacátou hodinu, ale ve skutečnosti kapela nastoupila na pódium o nějakých patnáct minut dříve. Jako intro zní sálem motiv z legendárního japonského anime Ghost in the Shell, což byla zajímavá volba. Skladba navodila poměrně exotickou atmosféru. Poté již přicházejí hudebníci a beze slova zahajují koncert prvními riffy vypalovačky Wild Flower.

 

Ano, The Cult tvoří pětice kvalitních muzikantů, ale co naplat, těmi nejdůležitějšími je duo Ian Astbury a Billy Duffy. Zatímco první je majitelem vskutku neopakovatelného hlasu, ten druhý je dodavatelem unikátních kytarových riffů, které už přes třicet let tvoří středobod tvorby téhle party. Okolo tohoto ústředního skladatelského dua se v poměrně krátkých intervalech točí na dalších postech víceméně nájemní hudebníci. Je tedy jasné, že právě tito dva na sebe strhávají největší pozornost. A je také dobře, že tento večer jsou oba ve skvělé formě.

 

Duffy se svojí kytarou mazlí a působí, jako by byl trochu ve svém vlastním světě. Astburyho hlas ani po padesátce neztrácí nic na své naléhavosti ani barvě. Hudba téhle party se vždycky hodně vymykala škatulkám a brala si ode všeho něco. Vycházela z post punku a gotiky, ale v dobách největší slávy, tedy v době vydání alba Sonic Temple, měla nejblíže ke stadionovému hard rocku.

 

Nikdy jí ale nebyla cizí ani psychedelie či různé alternativní postupy. Tím vším se jako pojivo proplétají výše zmíněná poznávací znamení - Duffyho kytara a Astburyho zpěv.

 

 

Musím se přiznat, že co se týče celkového dojmu, kapela hlavně zpočátku vystoupení působila dost odtažitým dojmem. Komunikace s publikem v podstatě veškerá žádná, všechna energie se soustředí na hraní. Skoro jako by se ti nahoře od těch dole snažili udržovat nějaký odstup.

 

Těžko říct, možná by si The Cult chtěli udržet ten status nedotknutelných rockových hvězd - něco, co se v době sociálních médií už moc nevidí. Nebo to možná má korespondovat s image nepřístupnosti gotického rocku. Nevím. Každopádně s plynoucím časem začínají ledy trochu tát a příkop se zmenší. A po skončení produkce si hudebníci, zjevně nadšení vřelým přijetím, s publikem bez okolků podávají ruce.

 

V setlistu najdeme čtyři kousky z loňského alba Hidden City, ale jinak The Cult sází na osvědčené pecky z osmdesátých let. Trošku mě zaráží, že výše zmíněná deska Sonic Temple je zastoupena jenom dvěma skladbami a za trestuhodné považuji i opomenutí klasiky Edie (Ciao Baby), pro mě té vůbec nejlepší skladby téhle party. Jinak nechybí asi žádná ze zásadních věcí.

 

Do zákulisí se hudebníci odeberou po cca sedmdesáti minutách vystoupení, aby se po chvilce vrátili ještě ještě na dva kousky přídavku. Nevím, jestli si Astbury dal v šatně Red Bulla, nebo lajnu něčeho ilegálnějšího, ale po návratu je najednou plný energie a po pódiu dokonce poskakuje. Finále celého večera tak dostává patřičný náboj a graduje poslední písní, při níž se ke kapele s kytarou připojí basák Guns N'Roses Duff McKagan. Ten nejspíš dorazil do Prahy s předstihem na vystoupení své domovské kapely o dva dny později.

 

The Cult předvedli v Roxy pomalý rozjezd, ale dokázali, že je stále dobré s nimi počítat. Časy havraních hřív a šamanských rituálů jsou možná minulostí, ale přesto neztratili vůbec nic ze svého kouzla.

 

Setlist: Wild Flower, Rain, Dark Energy, Gone, Peace Dog, Lil' Devil, Birds of Paradise, Nirvana, Deeply Ordered Chaos, Phoenix, Sweet Soul Sister, She Sells Sanctuary, Fire Woman, G O A T, Love Removal Machine (Duff McKagan)