Jestli něco parta kolem kapelníka Steva Harrise nesnáší, je to rutina. Tam kde kapely s podobnou životností sázejí na setlisty, zaplněné stále dokola stejnými hity, nemají problém ty zdánlivě nezbytné kousky (jako Run to the Hills, nebo Number of the Beast) prostě vynechat. Jako kdyby Deep Purple nezahráli Smoke on the Water. Každý koncert je díky tomu unikátním zážitkem.
A ani tentokrát to nebylo jinak. Aktuální turné je věnováno zčásti vzpomínce na album Somewhere in Time (v roce 1986 bylo oslavou desetiletého výročí vzniku kapely) a zčásti dva roky starému aktuálnímu zářezu Senjutsu, na jehož podporu díky covidovému lockdownu žádné regulerní turné neproběhlo.
Po obligátním intru v podobě skladby Doctor Doctor od UFO zazněla Vangelisova hudba z kultovního scifi Blade Runner, jež desku Somewhere in Time nepochybně výrazně ovlivnilo. To už se spouští laserová show a následně znějí první tóny otvíráku Caught Somewhere in Time. Bruce Dickinson má na hlavě okuláry jako cestovatel v čase Doc Brown z filmu Návrat do budoucnosti. A jako bláznivý výlet časem je pojatý i program celého večera.
V první sloce mi přijde, že slyším Dickinsona snad poprvé v životě nejistého, ale ten pocit mě rychle přejde. Právě naopak, Iron Maiden jako by popírali přírodní zákony. I se šesti křížky na krku srší energií. Na nové album dojde asi po dvaceti minutách v podobě singlu Writings on the Wall. I když se stále jedná de facto o novinku, její uvedení je přijato s nadšením a s refrénem vypomahá celá hala.
Grafika na pozadí velmi umě propojuje obě témata turné, po většinu času jsme ve futuristické ulici, zaplněné neonovými japonskými nápisy - inspirace estetikou Blade Runnera je opět zjevná. Také maskot Eddie se ukáže hned ve dvou reinkarnacích, jako samuraj i kovboj z budoucnosti. Setlist je vskutku exkluzivní neomezuje se pouze dvěma uvedenými deskami. Příjemným překvapením je zařazení písně The Prisoner z desky Number of the Beast. Dle očekávání zazní mnoho let nahraný epos Alexander the Great. Během písně přiletí na pódium z hlediště dokonce jakási replika klasické řecké helmy s chocholem, kterou si Bruce samozřejmě pohotově nasadí. Aktuální rozmáchlá Death of the Celts zase svou strukturou natolik připomíná Clansmana, že mám podezření, jestli nebyla zkomponována vyloženě z důvodu, aby Dickinson nemusel zpívat píseň z éry Blaze Bayleyho.
Po roce tedy Iron Maiden svůj návrat do naší země proměnili v další triumf. To je asi jediná věc, na níž se u nich lze vždy spolehnout. Až tomu jednou tak nebude, zůstane po nich v hudebním světě velké prázdno, které těžko někdo zaplní.
Setlist: Caught Somewhere in Time, Stranger in a Strange Land, The Writing on the Wall, Days of Future Past, The Time Machine, The Prisoner, Death of the Celts, Can I Play With Madness, Heaven Can Wait, Alexander the Great, Fear of the Dark, Iron Maiden, Hell on Earth, The Trooper, Wasted Years
