J.A.R. svou hudbou projasňují občas zamračený svět již neuvěřitelně dlouhou dobu. Poprvé se Jednotka akademického rapu zhostila své úlohy v roce 1989. Fakt, že se J.A.R. stali druhou nejstarší hrající českou kapelou, je ve výkonu ale rozhodně nebrzdil. Ba naopak. Pánové ze sebe vypustili nakažlivou dávku nezkrotné energie.

Celý večer dokonale odpíchla skladba Zlejch starejch dědků je plnej svět z nejnovějšího jařího alba Dlouhohrající děcka. Muzikanti nastoupili s barevnými trubkami, jimiž hráli na všechno, co se kolem nich našlo. Postupně na pódium došli také Dan Bárta, Oto Klempíř a Michael Viktořík. Sestava byla kompletní a párty s velkým P mohla začít. Skladba Zlejch starejch dědků je plnej svět je neuvěřitelně napálená. Skvělá věc, která rozhýbe nejedno tělo, je pro začátek koncertu jako stvořená. Skvělá rytmika, vyváženost zpěvu a barevnost hudebních nástrojů nasadila hned zpočátku laťku hodně vysoko.

Podívejte se také na fotogalerii Evy Makovské

Nutno však dodat, že kapela svou kondici rozhodně nezanedbává, a tak povyskočit o kousek výš nad onu pomyslnou laťku nečinilo pánům žádný problém. To, co se dělo na jevišti, se však dá jen těžko popsat. Jako by se J.A.R. rozhodli, že publikum nabijí energií, která jim vystačí po celý zbytek jejich života.

Kruhovité lucernamusicbarovské pódium není z nejmenších, avšak při pohybech, které zmíněná trojice zpěváků předváděla, jako by se smrsklo na nepatrný stupínek. Dan Bárta běhal od jednoho konce na druhý, přičemž přestávky trávil posazený u perkusí. Michael Viktořík rozvlnil boky jako snad nikdo před ním. Oto Klempíř předváděl ladné pohyby, kterým ten pravý šmrnc dodal jeho distingovaný výraz. Ani zbylí muzikanti nezaháleli. V čele s Filipem Jelínkem, který ve svých rukách svíral pozoun, dělali zpěvákům to nejlepší křoví, jaké by si mohli přát.

Během večera zazněly nestárnoucí hity jako Mydli to!, Potomek Prahy, Babička nebo Jsem pohodlný. Každá ze skladeb byla skvělým souzněním ztřeštěného rapu, typických bártovinek a nápaditých aranží. A jelikož pánové mají také co do činění s jazzem, nechyběly ani improvizace, při nichž se tajil dech.

Kromě originální hudby předvádějí svou svěží mysl J.A.R. i při skládání textů. Potrhlé, někdy dokonce až pubertální a nevyspělé texty skvěle pobaví. Kapela si se slovy hraje, promýšlí je a dotahuje do konce. Za všechny mohu jmenovat například Stability, Optimistického toxikomana, Vidět Boha konec světa nebo Kosti minulosti.

Patrně jediným nedostatkem koncertu byl zvuk. Sem tam se totiž objevovaly černé chvilky, kdy hlasy všech zpěváků/rapperů absolutně zanikly v hudebním doprovodu. Naštěstí ale nástrojoví mágové ovládali své děti tak dobře, že člověk nemusel odejít naštvaný s tím, že neslyšel několik taktů, ale mohl si užít skvělou instrumentálku.

Neuvěřitelné jarní tempo J.A.R. mělo na publikum skvělý účinek. K prasknutí narvaný Lucerna Music Bar se vlnil, zpíval, tleskal a dováděl až do poslední chvíle. Uvolněnost prýštila nejen z hlediště, ale také z pódia. Muzikanti v propocených svršcích měli při ruce ručníky, kterými by utřeli slzy své kůže, na niž zářilo jedno světlo za druhým. Dan dokonce se svým ručníkem zpíval – omotal si jím celou hlavu. Ani Michael Viktořík nenechal svou hlavu nedotčenou, když ji zabalil do igelitové tašky.

J.A.R. byli jako bomba. Poklidný večer se znenadání proměnil na dokonalou životní jízdu, která všechny příchozí naprosto zničila. Udělala z nich trosky, jež se znovu spojovaly jen díky dalším a dalším odzpívaným písním.

Nikdo z přítomných se nechtěl smířit s koncem koncertu. Po několikaminutovém vytleskávání se J.A.R. nakonec nechali přemluvit a na pódium se vrátili. Ale ani přídavek nebyl nekonečný, a tak se návštěvníci přeci jenom museli rozejít se slovy když tě život láká, vyndej svýho ptáka ven na rtech.