Začátek koncertu byl mírně rozpačitý. Asi dvacet minut po oficiálním startu vystoupil na pódium pořadatel a představil hvězdy večera. Sál byl tak z poloviny zaplněný a klima bylo dosti komorní. Z příchodu a následného prvního kontaktu s kapelou bylo vidět, že The Cookers jsou zvyklí hrát na lukrativnějších místech.

Zahájení koncertu proběhlo monstrózní kompozicí saxofonisty Billa Harpera. Již na začátku bylo díky osobitému a originálnímu zvuku sehraných hudebníků patrné, že koncert proběhne mimo jakákoliv očekávání. Z prvního poslechu by se za stěžejní rysy skupiny daly pokládat dokonalá sehranost rytmické sekce častokrát stojící na rytmických unisonech kontrabasu s klavírem. Díky tomu se otevíral prostor pro tvorbu a improvizaci bubeníka Billyho Harta, který své bicí ani uši posluchačů a spoluhráčů nešetřil. Rytmiku vyvažovala silná dechová sekce složená z altu saxofonisty Jaleela Shawa, tenoru saxofonisty Billa Harpera a trumpetisty Davida Weisse. Poslední jmenovaný zároveň provázel mluveným slovem.

Průběh                     

Po několikaminutové smršti se kapela přehoupla do pomalejší kompozice s názvem Dance of the Invisible Nymph. Tato skladba zviditelňující hlavně rytmickou sekci poskytla prostor trumpetistovi Davidu Weissovi a jeho ze zajímavých frází vystavěnému sólu, zejména však svému autorovi - kontrabasistovi Cecilu McBeeovi. Ten se za minimalistického a tichého doprovodu bicích a klavíru ukázal v dlouhém sólu, kdy kromě skvělé výstavby ohromil především svým krásným zvukem.

Následovala další Harperova skladba připomínající ze začátku díky dechovým vyhrávkám a zásekům rytmiky bigband, v sólech však vycházela více z latinového „feelu“. V této části koncertu se vedle bigbítovějšího sóla Billyho Harpera a spíše intelektuálního výstupu Davida Weisse také poprvé předvedl alt saxofonista Jaleel Shaw, kterému se podařilo strhnout pozornost publika. Sekci sól zakončil vynikající George Cables.

Zvuk

V průběhu koncertu si nešlo nevšimnout nespokojenosti některých hráčů se zvukem. Jaleel Shaw se několikrát snažil naznačit zvukařovi, aby přidal zvuk jeho saxofonu do odposlechu, podle posunků se tak ale nestalo. Určitá nelibost se objevila i na tváři Weisse, když dohrál dlouhé sólo hlasitostí hojně podpořené bicími. I přes technickou nedokonalost se však zdálo, že si hráči koncert užívají, zejména na Billy Hartovi bylo vidět, že se baví. Cecil McBee též působil spokojeně a i George Cables zabraný do svého světa vyzařoval, že se cítí dobře.

Za část určenou pro pobavení diváků by se dal označit konec Harperovi skladby, kdy dechové nástroje stále dokola opakovaly jednu melodii. Kouzlo této chvíle tkvělo v signálech dávaných Harperem, kdy všichni unisono zahráli drobnou obměnu melodie či ji proložili pauzami. Po té repertoár přešel do poklidné skladby George Cablese Farewell Mulgrew.

Podívejte se také na fotogalerii z koncertu

Předposlední oficiální skladbou byl bluesový Slippin’ and Slidin´ Cecila McBeea a poslední kousek připadl Billy Hartovi. Reneda, jak se Hartova kompozice jmenuje, začala basovou introdukcí a všemi třemi dechovými sóly vygradovala až po grandiózní bicí performance. Po této závěrečné skladbě David Weiss představil kapelu a hudebníci bez úklony odešli tak, jako přišli. Potlesk publika je ale přivedl zpátky, a tak na závěr zahráli ještě Harperovu skladbu Sir Galahad. Tou se rozloučili s pražským publikem podobně jako na začátku mohutným zvukem a uhrančivou sehraností.

Koncert skončil přibližně o půl desáté a kdo chtěl, mohl si jít za jednotlivými členy nechat podepsat zakoupené CD. Co rozhodně hudba The Cookers v posluchačích zanechala, byla velká dávka inspirace a ukázka toho, jak to zní, když spolu hrají protřelí jazzoví hráči.