První posloužil jako odrazový můstek pro live remix syndikát klarinetů, ve kterém spojil síly Floex se souborem Clarinet Factory. I když své vystoupení pojali poměrně neotřele - Tomáš Dvořák aka Floex se zhostil aranží skladeb Clarinet Factory, a ti se zase naopak pustili do kompozic Floexe – ve výsledku zněly všechny podezřele podobně a až trochu harmonicky svázaně (hodně svázaně v kontextu toho, co zaznělo během zbytku večera). Prolínající se lahodivé tóny klarinetů a neodmyslitelný trademark CF basová linka vedená nekompromisním, mlaskavým basklarinetem však měly určitě co do sebe a zajímavě rovněž působily táhlé vysoké tóny, jichž Floex po vzoru Steva Reicha dosahoval rozezníváním kamenů marimby smyčcem.
Posluchači si ani nestihli odskočit pro pivo a už začal remix předchozího vystoupení v podání Jana Banga a Auduna Kleive. To, ačkoliv započalo v jemném ambientním duchu, brzy nabralo na obrátkách, až se proměnilo v barvitou koláž nesouvisejících úlomků a střípků zvuků, z nichž se ojediněle vynořovaly souzvuky klarinetů. Zatímco Bang proceďoval svým samplerem neuvěřitelnou paletu zvuků, Audun Kleive se pouštěl především do tvorby zvuků perkusivních, které však spojoval v silně nepravidelné řetězce. Jejich živý remix byl velice dravý a z interakcí mezi oběma hráči a jejich vlnění se do rytmu (i mimo něj) byla znát absolutní pohlcenost obou muzikantů do každičkého tónu a zvuku jejich vystoupení.
Poté již přišel čas na zlatý hřeb večera - Erik Honoré se směsicí známých norských muzikantů i seskupení a jejich představení Honorého alba Heliographs z roku 2014. Honoré sám na setkání s tiskem prohlásil, že Heliographs by naživo měly být alespoň z poloviny improvizované. A to nepochybně dodržel. Během vystoupení prosakovaly z nasyceného zvukového jak smířlivé smyčce skladby Sanctuary Revisited, tak i valivý beat Pioneer Trail. Toho se však posluchači dočkali až po necelé půl hodině vlnivého ambientu, který dramaticky zvukově nabýval a zase ubýval na intenzitě. Tomu náležitě napomáhal tesknými, arabizujícími melodiemi na svou trubku Nils Petter Molvaer, houslové duo Sheriffs of Nothingness, kteří svou dynamickou hrou dokázali vytvořit neuvěřitelné napětí a bubeník Ingar Zach, jenž při koncertu využil řadu perkusivních nástrojů, jimiž rozezníval velký basový buben, který tak promlouval všelijakými odstíny zvuku.
Saxofon a trumpeta Streifenjunko bohužel příliš nevynikly, ale i to mohlo být výrazem ukázněnosti a podřízení vlastních subjektivních snah zvuku celku. Svou upozaděnou úlohu si udržel i kytarista Eivind Aarset, jehož střídmost ve hře na kytaru činí každý z jeho úderů do strun nevyzpytatelným. A to v dobrém smyslu. Honoré stojící uprostřed pódia působil, jako by stál za oltářem. Ve skutečnosti však byl sám podřízen celku jako ostatní a obohacoval živelnou masu zvuku samply i živým remixováním svých spoluhráčů. Večer zakončil svým live remixem přetaveným do spíše tanečního setu Stian Balducci. Ten započal opakovaným zvonivým zvukem, který brzy ustoupil pravidelným dunivým beatům, ze kterých místy vyplouvaly na povrch táhlé tóny Molvaerovy trumpety.
Druhý večer festivalu Punkt meets Music Infinity tedy představil pestrou směs přístupů k hudbě a skvělé možnosti práce se zvukem, jenž nemusí být jen finální produkt, ale spíše tvárnou jednotkou, která může být přetvořena do milionů různých podob a posloužit tak dalším uměleckým prožitkům.
