Nenápadnou budovu synagogy, která stojí uprostřed parku mezi autobusovým nádražím a tramvajovým uzlem na Palmovce, denně míjí stovky lidí netušících, jaký skvost se ve skutečnosti uvnitř skrývá. Interiér trojlodního chrámu s arkádami nabízí fascinující prostor pro pořádání kulturních akcí, v němž nejvýstižněji na návštěvníka zapůsobí oprýskané zdivo sloupů a celkově omšelý stav synagogy, na kterém se bohužel podepsalo půl století necitlivého zacházení s touto stavbou. Díky zapojení sdružení Serpens a SlashDashBackSlash tento svatomartinský večer rozzářily chrám tlumeným hřejivým světlem svíčky ve sklenicích a dva lampiony nad pódiem, které umocnily rituální rovinu hudebního prožitku.
Právě až kabalisticky mystickou atmosférou zaplnila prostory synagogy mezinárodní noisově-rocková formace Bagdasarov/Pollack/Schweighart/Vatagin. V jejich improvizovaném setu prolínajících se zvuků baryton a sopránsaxofonu, kytary, baskytary, syrové elektroniky a řízných, avšak rytmicky proměnlivých bicích šla uhlazenost stranou a narůstající decibely nechávaly posluchače pocítit takovou intenzitu zvuku, která se až vkrádá pod kůži. Potutelným dronem a glitchem Vatagina prostupovaly dlouhé tóny saxofonu Bagdasarova i skřípající struny kytary Pollacka, a to vše ještě umocňoval hutně dunícím basovým bubnem a prokládanými rytmy bicí sestavy Schweighart. Je pravda, že téměř celé vystoupení se neslo na víceméně freneticky nahuštěné zvukové rovině a menší zklidnění a sklouznutí do více tišších pasáží mohlo dodat kapele na plasticitě.
S tou totiž dokázali velice zajímavě pracovat hlavní tahouni večera, Kammerflimmer Kollektief, kteří se na pódium synagogy vkradli ambientně prostupujícími akordy harmonia a hřejivými tahy smyčcem na kontrabas doplněnými plíživými kytarovými motivy. Mystickou atmosféru skladeb podporovala Heike Aumüller zpěvem, který místy připomínal extatický svébytný projev Meredith Monk a jindy zase svým prostým deklamačním hlasem, jenž však rozhodě netrpí emocionální plochostí, Brigu Bargelda z Einstürzende Neubauten. Zazněly především skladby z posledního alba Désarroi, v němž na sebe často upoutává pozornost harmonium, perkusivní techniky hry na kontrabas a ambientní elektronika.
Formální úhlednost i absolutní nahodilost, tak lze zjednodušeně charakterizovat styl Kammerflimmer Kollektief. Oscilace mezi těmito polohami propůjčují kapele protivážnou estetickou dvousečnost. Na jedné straně se totiž přibližuje až folkově či popově stylizované expresivitě, lineárně se rozvíjející tematičnosti a na druhé straně vládne chaotickou změtí zvuků, ve které se přese sebe neochvějně valí jeden zvukový projev přes druhý.
Během koncertu tak měli posluchači možnost užít si svobody volné improvizace spočívající ve zběsilém trhání za struny kontrabasu, jakožto i taktilních glissandech a v důmyslné práci se zvukem a smyčkami, a zároveň přívětivý zpěv Heike Aumüller, vybrnkávané akordy kytary Thomase Webera a usazené groovy i tajemné melodie na kontrabas Johannese Frische. Přijde vám to nemyslitelné? Vůbec ne, pro Kammerflimmer Kollektief je tento styl hraní přirozeným procesem a jsou schopni mezi těmito polohami proplouvat s takovou samozřejmostí až z toho člověka mrazí po zádech.
