Melancholický a mírně ponurý večer v poloprázdném pražském klubu Akropolis proběhl ve znamení projekcí, elektroniky a vytváření atmosféry. Spojujícím prvkem obou koncertů byl mladý norský bubeník Jon Eirik Boska pocházející ze severského města Tromsø a nyní žijící a tvořící v městě umělců, v Berlíně.
První asi 40-ti minutový set byl jednolitým proudem elektronických smyček, jejichž změna nastávala po delších časových úsecích změnou beatu. Mírná postupná gradace hudby a projekcí na velkém plátnu v pozadí vypovídala o konceptu performance. Vše ale bylo hodně abstraktní, tudíž bylo na divákovi, jak si tento koncept vyloží.
Projekce v prvním vystoupení probíhaly oproti druhému v neustálém pohybu. Tento pohyb byl podobně jako hudba smyčkový a celkový dojem tvorby mohl na diváky a posluchače působit jako mantra. Stále se opakující základ, do něhož dva mladí umělci za pultem vytvářeli všelijaké podivné i zajímavé zvuky, mohl diváky nudit. V opačném případě to od posluchačů vyžadovalo jistou míru přizpůsobivosti a spolupráce. Někomu ale možná jen postačilo pohroužit se do rytmů a v mírném pohupování se nechat unášet bezmyšlenkovitým proudem. Ať už tak, či onak, vystoupení kapely Boska by se přece jenom více hodilo do pozdních hodin k tanci než na místo předkapely.
Po krátké přestávce nastoupila kapela Fiordmoss. Historie kapely nás směruje do Brna, kde se roku 2008 studenti Fakulty výtvarných umění Petra Hermanová a Roman Přikryl rozhodli začít spolupracovat. V roce 2011 se k nim přidal kytarista Jan Boroš a teprve asi půl roku kapelu posiluje bubeník Jon Eirik Boska.
Čtěte také: Basový titán Wooten posluchačsky odzbrojil vyprodanou Akropoli
Duch celého koncertu se ubíral v melancholii a poklidu, do něhož krásně zapadal čistý a procítěný zpěv Petry Hermanové. Silnými stránkami kapely jsou zajisté sehranost a neotřelý styl doplněný o dobře promyšlenou image. Na druhou stranu jisté projevy nemusely být posluchačům sympatické. Už trochu zavádějící byla statická projekce orlího hnízda na plátně. Petra tuto skutečnost uvedla tak, že to jsou tři její oblíbená měsíční mláďata, bez kterých nemůže být, proto je má s sebou na koncertě a diváci se též mohou kochat pohledem na ně. Jiným příkladem mohl být rychlý odchod členů po skončení koncertu bez úklony anebo úsměvů. I celkový mluvený projev zpěvačky Petry byl nevšední, nicméně s jejich stylem to celkově zapadalo.
Co se týká nástrojů, většinová střední tempa písní byla řízená minimalistickým hraním bubeníka Jona na elektronické pady. Využíval například zvuku rolniček a jinak klasických soupravových zvuků kopáku, hi-hatky a virblu. Též pracoval s mixážním pultem a upravoval zpěvačce různé efekty na mikrofon. Jan, Roman i Petra měli každý u sebe mimo svého nástroje klávesy, nikdy však nehráli na oboje zároveň.
Dojem z kapely byl pro diváky silný. Kapela se dle potlesku většině publika líbila, avšak našli by se tam i lidé, kteří by členy kapely Fiordmoss označili za pozéry. Ale tak už to nejen v hudební branži chodí, žádný lidský zrealizovaný počin se nikdy nebude zamlouvat všem. Důležité je, že tato elektro-folková kapela má svou vlastní tvář, skrze kterou sděluje světu svůj pohled na život, což dokázaly úspěchy jak v podobě koncertování v zahraničí, natočení EP Gliese (2010) a Ink Bitten (2012), tak i stání se objevem roku hudebních cen Vinyla v roce 2012.
