V půl osmé večer se na pódiu objevila první skupina, která odstartovala pomyslnou projížďku po evropských končinách, kde žijí Romové. A začalo se u nás. Pětičlenná Cimbálovka Ivana Gašpara Hriska naladila publikum na instrumentální pojetí romské hudby. Repertoár zahrnoval různé podoby a aranže, a na česky zpívané písně došlo pouze dvakrát během jejich vystoupení.

I když cimbál zazněl v několika sólech, největší pozornost na sebe strhávaly housle. Tři houslisté často propojovali moravské i slovenské romské melodie, ale z některých částí prosvítala taktéž klasická evropská hudba. Akustické pojetí velmi živé a hravé hudby, která ovšem nebyla ve všech částech klubu slyšet stejně úměrně, kontrastovalo s následujícími interprety.

S přibývajícími minutami se sál klubu zaplnil a poklidnější atmosféru vystřídala maďarská kapela Vojasa. Název kapely znamená v romštině veselý či šťastný, a přesně takové pocity dokázali hudebníci lehce navodit. I když večer v Roxy měl představovat především tradiční romskou hudbu, v případě Vojasa šlo o dobové propojení.

Výchozím bodem byla pro kapelu jasně olašská tradice, což představili nejen v úderném rytmu, ale i v refrénech zpívaných kudrlinkovými samohláskami. Však dokázali olašskou romskou hudbu posunout do současnosti velmi nadupaným zvukem kapely, rytmickými přechody, při nichž publikum jásavě tančilo, i výraznými vokály hlavního zpěváka Guszti Balogha. Perkusionista se hned při druhé písni zvedl od svého nástroje a v rohu pódia i zatančil. Šestičlenné uskupení předalo posluchači neuvěřitelnou dávku energie přímo na místě a s sebou si díky temperamentnímu elektrifikovanému vystoupení odnesl nezapomenutelný zážitek.

V pořadí třetím vystupujícím se stala kapela Kal ze Srbska. Zástupce balkánského pojetí romské hudby byl velmi povedeným výběrem. Kapela pojala tradici po svém, volila její propojení s moderním zvukem, důraz kladla na kytary, ale zde vyzněly famózní housle v podání Milorada Jevremovice. Hudebník se projevil jak ve výrazných, energických a technicky brilantních sólech na nástroj, tak i jako doprovodný zpěvák. Náhlé změny rytmů, teskné melodie, které se ihned proměnily ve skočné, leckdy využívaly i vliv orientu. Kapela propojující staré s nejnovějším rozjela nespoutanost v podobě Rock´n´Roma stylu.

Poslední vystoupení večera nebylo již čistě hudebním číslem. Romská hudba zněla pouze v reprodukované formě a na řadu se dostal tanec. Jeden z nejznámějších romských choreografů a tanečníků Pétia Iourchenko představil taneční uskupení Romano Atmo Dance Company. Nejprve si společně zatančil celý smíšený soubor, poté přišly na řadu pouze ženy, které synchronně a do rytmu tančily a zvedaly do výšky své různobarevné sukně. Následovala část, při které naopak ukázala své umění pětice mužů, která v tradičním stylu hrála do rytmu na svá těla. I neromští tanečníci ve víru dění na sebe strhávali pozornost, došlo také na sólové představení dvou krásných tanečnic nezávisle na sobě. Samotný Petia Iourchenko si zatančil ve svižném duu s mladým chlapcem a poté s jednou z půvabných dam zastepoval.

Čtvrteční večer nabídl na festivalu Khamoro mnoho pohledů na tradiční romskou hudbu i na současnou hudební scénu žánru, posluchače zcela pohltil, až litoval, že jednotlivá vystoupení nemohou trvat déle. Další večer s tradiční romskou hudbou přinese ten páteční.