Už před otevřením sálu se před Meetfactory vytvořila dlouhá fronta a Erlend neváhal jít fanoušky pozdravit ven, jak milé gesto. Žádná tlačenice o místa v prvních řadách se nekonala, KOC má až na výjimky vyzrálé publikum. Na pódiu byly připraveny jen tři akustické kytary a pohovka s křeslem, kde se odehrál rozhovor se skupinou.
Koncertu předcházely příkazy a zákazy - žádní fotografové nebo novináři, pozdní příchody nebudou tolerovány, koncert je jen k sezení. Člověk získal pocit, že jde na koncert odtažitých nepříjemných hvězd, které si jen diktují podmínky. První vystoupení KOC v Praze ale bylo úplně o něčem jiném.
Tracklist koncertu byl předem daný. Duo odehrálo svou první desku Quiet is the New Loud z roku 2001 hezky popořadě píseň po písni. Podle svých slov první desku příliš nehráli a teď si to o to víc užívají a zjišťují, že texty, které napsali ve svých 26 letech, mají pořád něco do sebe. A potom, co si to, o čem tenkrát zpívali, prožili, zjistili, že je i pravdivé. Dva kluci z Bergenu získali smlouvu u velké nahrávací společnosti, desku nahráli v Londýně a je na ní slyšet jejich nesmělost a zakřiknutost, která se však s jejich dospělostí vytratila. Kritici jim tenkrát vyčítali cynické texty, úzkoprsost, že nejsou pořádní chlapi. Eirik však přiznal, že je těžší nebýt tvrdý. Přiznat svou citlivost, být přemýšlivý, otevřít se. V dnešní době se to příliš nenosí.
Moderátor, který vedl interview, byl očividně nervózní, když spletl už v úvodu název kapely. Měl obavy ze své angličtiny, ale úplně zbytečně. Kapela vyjádřila svou nechuť k novinářům, kterým kdy poskytli rozhovor – „Novináři všechno překroutí a stejně si napíšou, co chtějí." Ale živá diskuse na pódiu je dle jejich slov o něčem jiném. Moudrá slova zůstanou moudrými a hlouposti hloupými. Ale našeho moderátora ten večer pochválili. Vzpomínali, jak poprvé zaregistrovali jeden druhého, když se jako nerdi přeli ve škole o výšku Everestu, jak si v patnácti nezávisle na sobě koupili svou první kytaru a jak se rozhodli spolu zpívat místo v norštině v angličtině, protože jejich přízvuky byly rozdílné a v angličtině spolu lépe souzněli. Eirik i Erlend uvolněně odpovídali, vtipkovali a v sále se ozýval srdečný smích. Někdy až rušivý. A když se několikrát ozval zvuk padající lahve, jejich představy o tichém koncertě musely vzít za své, ale nedali na sobě nic znát.
Hlavní slovo měl Eirik a to i při zpěvu. Erlend chvílemi zavíral oči, jako by spal, nechával mluvit Eirika a i zpíval většinou druhý hlas. Poprvé se Erlend dostal do Prahy při svém školním výletě v 90. letech, kdy navštívil slavnou Redutu a byl pyšný na své tričko, který si tam koupil. Eirik zas nemůže zapomenout na český schnaps.
Když začali hrát, nejednomu člověku v sále se splnil hudební sen a zastavilo se mu srdce. KOC příliš nekoncertují a současným turné propagují knihu o vzniku první nahrávky Quiet is the New Loud, kterou napsal Ørjan Nillson. Prostor v Meetfactory byl vhodně upraven, zadní řady seděly na vyvýšených stupních a měly tak dokonalý přehled, co se děje na pódiu. Ale to by nebylo ani třeba. Nejlepší bylo zavřít oči a zaposlouchat se. V tak komorním prostředí šel slyšet každý tón. KOC hráli bez odposlechů a na výjimečné chyby nebo nedorozumění mezi sebou reagovali smíchem. Ale jinak převažovala precizní hra. Chvílemi se proti sobě Eirik a Erlend postavili a pozorovali se při hraní. Očividně jsou velmi dobří kamarádi. Eirik vystudoval psychologii a při otázce, jak spolu dokážou tak skvěle vycházet, dal posluchačům radu do života. "Ne" má větší váhu než "ano". Nemá cenu nutit druhého do něčeho, co nechce. Co chcete oba, to má opravdu cenu. Průnik jejich hudebního vkusu je prý velmi malý, ale velké díky za něj.
Při dvou písních vyzvali publikum, aby je doprovázelo luskáním a Erlend si sem tam odskočil od kytary k malému klavírku. Při vzpomínce na koncert v Itálii se zeptali, jestli chceme nadále sedět, nebo by nám bylo příjemnější se postavit. Jsou přeci králové pohodlí!
{youtube}OB1cjDBfwYc{/youtube}
KOC s pobavením slíbili, že příště přijedou pro změnu se svou druhou desku a jako příslib zahráli na konci dvě skladby z alba Riot on an Empty Street a to jejich nejpopulárnější písně Homesick a Misread. Zdálo se, že duo si bezvýhradně podmanilo všechny v sále a bylo tak odměněnoi i potleskem ve stoje. Byl to večer plný výborného muzikantství, ale i oslava lidskosti. KOC toho o sobě říkají mnoho skrz své písně, ale rozhovor na pódiu i v předsálí odhalil, jak sympatičtí a milí oba dva jsou.
Není příliš obvyklé se vracet do minulosti, ale to odpoledne či večer KOC dokázali, že se to vyplatí. A my se s nimi vrátili do doby, kdy jsme měli pocit, že nám svým melancholickým indie folkem mluví z duše, do doby zmateného mládí. Kamarádi Erlend Øye a Eirik Glambek Bøe byli s námi v našem pokoji. Citliví, chápaví, Simon a Garfunkel pro mladé. A teď s námi byli doopravdy.
