Nebojím se prohlásit, že tvorba Antonia Sancheze stojí na vrcholu soudobé hudby, kde se stírají rozdíly mezi klasickou vážnou muzikou a jazzem, jak v složitých harmoniích, tak kompoziční propracovaností a technicky mistrovskou reprodukcí zároveň. Antonio Sanchez sám v jednom z rozhovorů akcentoval, že pokud chce člověk skutečně porozumět, proč se určité styly hrají tak, a jiné onak, je potřeba jít ke kořenům. Stylovost hraní není jen o feelingu, ale také o znalosti historie a technické schopnosti to provést. A u poctivých umělců lze pozorovat, jako by do sebe vstřebali vše, co bylo a pozvednou laťku vlastní rukou zase o kousek výš. Jsou pořád otevření novým podnětům, kterými kultura pulzuje a zařadí je pak do svého díla, jenž pevně stojí za základech virtuózní technické vybavenosti, dlouholeté zkušenosti, vědění a vlastní kreativity.

Na vystupování Antonia Sancheze jsem si jako první uvědomila opravdu neuvěřitelnou složitost polyrytmů, metrických hrátek, zvukových variací - a zároveň, přestože nedokážu v ten moment analyticky rozebrat, co se zrovna událo, jeho hraní je velmi čitelné, vstřebatelné a artikulované. V sólech často opakuje motiv, se kterým si zrovna pohrává, aby se ujistil, že jsou posluchači skutečně s ním, a místo autistické exhibice rozvíjí spontánní ideu do smysluplného příběhu, ve kterém se člověk neztratí po prvních třech úderech, (jak se mi při poslechu jazzových sól často stává), ale naopak si může vychutnat přirozený vývoj příběhu, který zrovna Antonio vypráví.

Jak už jsem zmiňovala na začátku, celý koncert vyzněl žánrově pestře, bylo jasně znát, že Antonio Sanchez vyrůstal na rock´n´rollu. Doteď prý vozí mamince klasická rocková alba jako dárky ze svých cest. Sám sebe v rámci jednoho hudebního pořadu s úsměvem nazval jako „frustrovaného rockera, kterej zabředl do jazzu, aby se mohl víc projevit". Proto taky dokáže hrát velmi úderně, razantně a minimalisticky, což vytváří příjemný kontrast zvláště k rychlým a složitějším swingově laděným částem. Myslím si, že právě umění používat kontrast vystihuje Antoniův styl nejlépe. Díky chytrým změnám ať dynamickým, tempovým či zvukovým drží Antoniova hra posluchače naprosto pevně v náručí. V momentě, kdy hrozí, že pozornost začne unikat, nastane obrat úplně jinam, člověk jen trošku zadrží dech a podiven, kde se právě ocitl, nastraží uši a vychutnává se zaujetím dál.

Zajímavým zpestření celého programu byla improvizovaná dua, která si Sanchez střihnul s každým muzikantem minimálně jednou. A opět, tyto části vyzněly velmi muzikálně a kultivovaně, jako skutečný dialog, smysluplná konverzace bez tendence se pouze předvést, nebo hůř – položit spoluhráče „battlově" lopatky. Kapela byla dokonale sehraná, všechny přesné a složité přiznávky vyzněly naprosto lehce a přirozeně.

I kdybych popsala milion stran, není možné předat slovy jemné i burácivé, nevšední i patetické, barevné i hluboké emoce, které z pódia celý večer lítaly. A pokud čekáte, že po zbožšťující ódě přijdou také nějaká negativa, musím Vás zklamat a odporoučet k dílu Antonia Sancheze, který se pro mě stal po tomto večeru čestným právoplatným rytířem současné jazzové scény.