Scream for me, Vizovice!
Čtvrteční večerní program začal pěkně od podlahy s nefalšovanými veterány německého thrashe Sodom. Ti se na Ronnie James Dio stagi představili poprvé, ale publikum je přivítalo s patřičnou vřelostí, když se do hlediště dostavilo v ohromujícím počtu. A infernální kvartet se jim odvděčil, jak to umí nejlépe - valivými riffy je rozdrtil na prach společně se vším ostatním, co mu stálo v cestě. Že má tahle kapela oprávněně status živoucích legend bylo znát z každé chvíle jejich setu. Hodně pozornosti na sebe strhával do půl těla svlečený kytarista Frank Blackfire Gosdzik se svou blonďatou kšticí a sóly ostrými jako žiletky. Stranou nestál pochopitelně ani principál Tom Angelripper jehož motorová pila v krku, neztrácí na průraznosti ani po šedesátce. Zásadní část setlistu tvořila pochopitelně tvorba z dob největší slávy Sodom, stejně jako německého thrash metalu obecně, tedy osmdesátých let - hlavně z druhého alba Persecution Mania.
Také první headliner si ve Vizovicích odbyl svou premiéru. Pořadatelé byli patřičně pyšní na fakt že se jim podařilo dovést věhlasného zpěváka Iron Maiden. Aby ne. Bruce Dickinsona nepřibrzdila ani rakovina hrtanu a na letošní rok svým fans přichystal novou sólovku - koncepční The Mandrake Project. Nahrávku (tradičně) doprovází slova chvály a tak nezbývalo, než se těšit, co zpěvák předvede na pódiu. Zklamání se rozhodně nedostavilo. Set začal zostra titulní skladbou z desky Accident of Birth z roku 1997 a Dickinson nenechal hned z kraje nikoho na pochybách, že jeho pověstný ječák je stále ve formě. Je pochopitelně trochu nezvyklé vidět Bruce zpívat s někým jiným, než svou domovskou železnou pannou. Ale pečlivý byl i při výběru spoluhráčů ze všech koutů světa, z nichž nejvíce pochopitelně vyčnívá nepřehlédnutelná basačka Tanya O'Callaghan, ale zaujme třeba i neotřelý klávesák Mistheria. Dickinson si dal záležet, aby svou show maximálně odlišil od Iron Maiden. Humor ovšem neztratil a tak se dočkáme veselé, i když poněkud zdlouhavé, litanie na téma hovnocuc, jež právě krokem projížděl zaplněným areálem (což je pro běžného návštěvníka Masters of Rock poměrně normální pohled). Z aktuální desky zazněly tři nejpovedenější věci, takže i v tomto ohledu jistě panovala spokojenost. Vrcholem programu ale byla pochopitelně nejznámější pecka Dickinsonovy sólové kariéry, epická Tears of the Dragon. I zde se pětašedesátiletý borec vyšponoval k parádnímu výkonu, takže zněl jako před třiceti roky. K zajímavým pasážím patřily i Dickinsonovy mezihry na bubínky, čí sólo na theremin - jediný nástroj, na něž se hraje, aniž by se ho hudebník dotýkal. Během přidělené devadesátiminutovky provedl titán mezi metalovými zpěváky své fans všemi důležitými zastávkami své bohaté sólové kariéry.
Posledním vrcholem velké čtvrteční trojky byli finští Stratovarius. Ti to ve Vizovicích dobře znají, hrají tu opakovaně a mají mezi stálými návštěvníky dost příznivců. Já jsem je po odchodu potížisty Tolkkiho před dlouhými šestnácti lety tak trochu ztratil ze zřetele. I tak pro mě nebylo překvapením, že se dál drží svého power metalového kopyta, protože tak je mají jejich příznivci rádi. Dominantními rysy jejich tvorby i na nových albech zůstávají vrstevnaté melodie, dlouhé klávesové plochy a zlato v hrdle nenahraditelného Tima Kotipelta. S radostí jsem kvitoval, že i po odchodu svého největšího hitmakera jsou schopni zkomponovat zapamatovatelný song s ambicemi usadit se natrvalo v koncertním setlistu, jak dokazuje Unbreakable z poslední desky Survive. Z té ve Vizovicích zazní ještě dvě další písně, ale jádro vystoupení tvoří pochopitelně notoricky známé kusy z pera Tima Tolkkiho, jako Black Diamond, Eagleheart a nevyhnutelně hlavně závěrečná Hunting High and Low. U Stratovarius je vše jak má být a to je moc dobře.
Setlist Bruce Dickinson: Accident of Birth, Abduction, Laughing in the Hiding Bush, Faith, Afterglow of Ragnarok, Chemical Wedding, Tears of the Dragon, Resurrection Men, Rain on the Graves, Frankenstein, The Alchemist, Book of Thel, The Tower, Road to Hell
The Priest is back!
Pátek zůstane asi nejvíc v paměti díky bouři, podkreslující strhující vystoupení Judas Priest. Nutno říci, že první ochutnávku toho, co pro nás nebesa mají nachystáno, schytali už odpoledne návštěvníci vystoupení německé kapely Any Given Day, na něž se snesla první průtrž tohoto dne, zatím bez blesků. Když jsem se šel ve 14 hodin podívat na 2. stage, kde zahajovali program Metal Factory, bylo už zase vedro a fans se před slunečními paprsky schovávali, kde se dalo. Návštěvy tohoto vystoupení ale určitě nelitovali, protože ostravští kovotepci se dvěma (a místy třemi) zpěvačkami odehráli výborný, energický set, plný ostrých riffů i zpěvných refrénů.
V silném odpoledním programu pokračovala zpátky na hlavním pódiu nespoutaná metalová dračice Doro. Blonďatá návštěvnice mnoha adolescentních snů slaví čtyřicet let na scéně a tak se program také opíral o jistoty především z dob, kdy Doro vedla kapelu Warlock. Má jich na výběr kupu, ale asi těžko by to šlo bez hymnické True as Steel, baladické Für Immer, ale hlavně ikonické All We Are.
Doro na scéně vystřídali jiní němci, ovšem šlo o hodně dravé zástupce nastupující generace, fenomén jménem Electric Callboy. Většina fanoušků tuhle partu zaznamenala asi hlavně díky jejich svérázným virtuálním videím, mísícím moderní metalové postupy s osmdesátkovou estetikou. A přesně tak přistupují i ke svým koncertům. Z čistě vizuálního hlediska měli Electric Callboy asi nejpropracovanější show ze všech letošních kapel. I přes použití osmdesátkových propriet ovšem tenhle band rozhodně není žádné retro. Hudebně se pevně opírají o metal, dokáží však umně přeskakovat mezi jednotlivými styly. Tam, kde se jiné kapely definují kombinováním dvou, tří stylů, se Electric Callboy teprve rozehřívají. Až je trochu s podivem, že to všechno drží pohromadě. Ale drží. Rave, core, growl, schlager, němčina - neucuknou před ničím. Nešlo by to jistě bez koňské dávky nadhledu, ale ani přes všechny ty petrobarevné paruky, obleky a diskohelmy nepůsobí nikdy jako laciná parodie. Na to je to všechno moc promyšlené. A fanoušci je milují. Electric Callboy do nich pumpují energii i papírová srdíčka. Mávání duhovými vlajkami nevyznívá jako postoj, ale integrální součást show. Když zní zatím poslední hit RATATA, původně společný song s japonskými panenkami Baby Metal, dojde na zadní projekci dokonce na jejich krátké cameo. Electric Callboy jsou hlasití, svébytní a jdou do toho na plné pecky. Budoucnost je jejich - ať si o tom myslíme cokoliv.
Rob Halford se se svou partou na Masters of Rock vrátil po dvou letech. A tento koncert se rozhodně zapíše do historie. Začátek se odkládal, jelikož v areálu pršelo a pořadatelé zjevně váhali, jestli za těchto podmínek britské metalové klasiky vůbec pustit. Nakonec padlo rozhodnutí se do toho pustit a Judas Priest začali úchvatnou vypalovačkou Panic Attack z aktuálního alba Invincible Shield.I přes rychle se zhoršující povětrnostní podmínky kapela neubrala na intenzitě. Déšť se záhy změnil ve slejvák a přidaly se hromy i blesky. Když v takovéhle plískanici máte na pódiu Judas Priest, hrající Rapid Fire nebo Breaking the Law máte zaručený zážitek, jaký se těžko někdy bude opakovat. Atmosféra bylo opravdu doslova elektrizující a já jsem po čase začal mít o muzikanty na pódiu trochu strach. Bouře odmítala polevit a na scéně mezi členy kapely kmitali technici, snažící se košťaty odklízet navátou tekutinu. V průběhu sedmé skladby, Sinner, zhasly postranní LED panely a po jejím dohrání se kapela odebrala do zákulisí. Pořadatelé následně nejdříve nespokojeně pískajícímu publiku oznámili konec vystoupení a tak jsem se odebral někam do sucha. Judas Priest se ale po asi osmi minutách na pódium vrátili a odehráli zbytek svého dechberoucího vystoupení, za což jim bez pochyby patří velké uznání. Já už jsem se do areálu nevrátil a tak jsem bohužel neviděl jak si s větrným nadělením poradili skotští nezmaři Alestorm. Ale pochopitelně - co by to bylo za námořníka, který se zalekne takové malé bouřky.
Setlist Judas Priest: Panic Attack, You've Got Another Thing Comin', Rapid Fire, Breaking the Law, Riding on the Wind, Devil's Child, Sinner, Turbo Lover, Invincible Shield, Victim of Changes, The Green Manalishi (With the Two Prong Crown), Painkiller, Electric Eye, Hell Bent for Leather, Living After Midnight
