Let the storm descend upon you!
Švédský kvintet Dynazty provází pověst utajeného tipu. A jejich vystoupení tomu odpovídalo. Mají v rukávu několik trumfů - předně nezkrotnou dvoukytarovou jízdu dua Magnusson a Lavér, jež hmatníky provětrávala opravdu důkladně. Dalším nesporným kladem je charismatický pěvec Nils Molin. Set měl odpich, jemuž nemohlo ublížit ani natahování basovým sólem. V setlistu nechyběly odkazy na Deep Purple, jako přiznání k velkým vzorům. Do těchto bot Dynazty ještě nedorostli a měl jsem pocit, že by jim více seděla nějaká menší scéna. Melodických pecek ale mají v arzenálu dostatek. Mě nejvíce bavila zajímavá Presence of Mind.
Bratři Max a Igor Cavalerové jsou miláčky metalového publika v jakékoliv sestavě. Do Vizovic přijeli pod názvem Cavalera, což je seskupení, hrající skladby z raného období Sepultury. To ještě měli brazilští titáni svou největší slávu a hity před sebou. Set si tedy užili hlavně ti opravdu skalní fanoušci, jimž byl určen především. Mezi ty já se rozhodně nepočítám a tak jsem po chvíli přestal pátrat po něčem, co by mě zaujalo. Cavalerovic tvorba obecně mě ve své většině zcela míjí a tento koncert to potvrdil.
Tobias Sammet se se svou Avantasií vrací do Vizovic kdykoliv se naskytne příležitost a dobře ví proč. Publikum na tomhle festivalu ho miluje a on mu to s potěšením oplácí. A letos to nebylo jinak. Avantasia dodala velkolepý spektákl, plný rozmáchlých melodií a špičkových pěveckých i muzikantských výkonů. První zběžný náhled na sestavu potvrdil, že zatímco Sasha Paeth, bez něhož si Avantasii lze jen těžko představit, je na svém místě, druhý tradiční kytarista Oliver Hartmann na tom svém chybí. Za bicími seděla spolehlivá mašina z dob Edguy Felix Bohnke. Na pozici basáka mile překvapil všechny příznivce Gamma Ray spolehlivý Dirk Schlächter. Taky mezi vokalisty jsou už největší tahouni Kiske, Lande či Sommerville pryč, ale i při výběru jejich náhradníků měl Sammet šťastnou ruku a dočkali jsme v tomto ohledu nejednoho příjemného překvapení. V první řadě je nutné vyzdvihnout zpěváka Pretty Maids Ronnieho Atkinse. Ačkoliv má za sebou náročnou bitvu s rakovinou, zhostil se sebejistě partů Jorna Landeho. Pokud se smíříme s faktem, že Jorn je nenapodobitelný, odvedl Atkins strhující výkon. Další, kdo zaslouží pozornost, je nesmírně osobitá Adrienne Cowan, jež rozhodně nezaujala pouze growlováním partu Milla Petrozzy v Book of Shallows. Součástí magie Avantasie je také výpravná scéna, tentokrát ve formě hřbitova z viktoriánských časů, koncepčně souznějící s posledním albem A Paranormal Evening with the Moonflower Society. Program ale zahrnoval průřez celou tvorbou a nešetřil hity. Nechyběla Story Ain’t Over s emocionálním návratem Boba Catleyho, jež letos přišel o svého parťáka z Magnum Tonyho Clarkina, což znamenalo konec kapely. Zdá se, že do budoucna tedy jeho podmanivý hlas už mimo Avantasii moc slýchat nebudeme. Vrátil se také Geoff Tate, jež zazářil v Alchemy a mezi navrátilce se počítá i Herbie Langhans. K nejsilnějším skladbám patřila určitě epická Let the Storm Descend Upon You (před níž Sammet, informovaný o slejváku z předchozí noci, požádal nebesa, aby název písně nebrala jako výzvu). Návrat k přídavku Tobias okořenil hrou na hořící piano ve skladbě Lucifer. Avantasia i v upravené sestavě prokázala, že je na ni spoleh a neztrácí nic ze svého kouzla. Což je dobře, protože za rohem už číhá nové album Here Be Dragons a turné s březnovou zastávkou v Praze.
Setlist Avantasia: Spectres, Reach Out for the Light, The Scarecrow, Book of Shallows, The Story Ain't Over, Alchemy, Invincible, Let the Storm Descend Upon You, Dying for an Angel, Kill the Pain Away, Promised Land, Farewell, Mystery of a Blood Red Rose, Lost in Space, Lucifer, Sign of the Cross/The Seven Angels
What’s my name?
Rage to už ve Vizovicích se symfoniky zkoušeli a vždy to byl výborný zážitek, těžce zkoušející schopnosti zvukařů. I tentokrát byla tradice dodržena. Peavy Wagner a jeho chlapci ve spojení s Lingua Mortis Orchestra (a.k.a. zlínskou filharmonií) předvedli neskutečnou jízdu. Co se týče zvuku, platí pro něj to, co pro všechny ostatní koncerty, které jsem letos shlédnul - byl jedním slovem bezchybný. Přišlo mi to až neskutečné, když si vzpomenu, kolik škody tu v minulosti špatný zvuk napáchal. U Rage ovšem tato skutečnost hraje ještě mnohem větší roli. Na rozdíl od jiných metalových těles, zkoušejících hrát s orchestrem, dokázali jeho elementy skladeb přirozeně integrovat, místo aby je prostě jen přidali. Byl to jistě náročný proces, ale práce se vyplatila. Vždy dobře naladěný medvídek Peavy má s většími tělesy v zádech již dost zkušeností, při nichž vychytal všechny mouchy. Čerpalo se ponejvíce z alb, na jejichž nahrávání se orchestr Lingua Mortis podílel již ve studiu, především XIII z roku 1998. Filharmonici, včetně vlasatého dirigenta, jež se podílel na na aranžích některých kompozic, si přízeň publika patřičně užívali až do finální Higher Than the Sky, kde refrén zpívala celá likérka.
KK’s Priest se pro mě stali největším překvapením letošního ročníku. Moc jsem od nich nečekal. Není žádnou vzácností, že si bývalí členové známé kapely založí vlastní truc projekt a málokdy je z toho něco kloudného. Na první pohled se zdálo, že těleso kolem KK Downinga, bývalého kytaristy Judas Priest, nebude výjimkou. Ale KK má ve své sestavě trumf v podobě Tima Rippera Owense. To on v Judas Priest sedm let zaskakoval za Roba Halforda. Kapela vlétla na na jeviště s energií hurikánu, což ještě umocnil masivní zvuk, který veškeré moje obavy rychle odnesl pryč. První trojlístek skladeb reprezentoval nový materiál. Kapela již od svého zformování stihla vydat dvě desky. Jak zvukově, tak texty se odkazují na to nejlepší z doby, kdy byli Downing s Ripperem v řadách Judas Priest. KK se obklopil kvalitními muzikanty a co je nejdůležitější, Ripper neztratil nic ze svého proslulého ječáku a KK stále dokáže své kulervoucí riffy sázet na pána. To nejlepší ovšem přišlo právě s hity Judas Priest. Ve chvíli, kdy zpěvák zaburácel do publika otázku “jak se jmenuju?” čímž ohlašoval vypalovačku The Ripper, přenesl jsem se bezděčně o čtvrt století zpět, kdy jsem hltal ‘98 Live Meltdown, jeden z nejlepších živáků a pravý testament Ripperova pobytu v táboře JP. Písně jako Night Crawler, Beyond the Reamls of Death a hlavně Burn in Hell (jediná připomínka dvou alb, jež Ripper za mikrofonem JP nazpíval) dokázaly, že KK se svou partou si dokáží najít své místo na slunci i bez očividného nadbíhání fanouškům Judas Priest přehráváním ohraných hitů. Jediný song, který z téhle rovnice vybočoval byla fousatá Breaking the Law, bez níž bych se v klidu obešel.
Nastoupit po takovém nářezu nebyl pro Amaranthe určitě jednoduchý úkol. Ne, že by se snad měli obávat nepřízně publika, ve Vizovicích už se také představili opakovaně a je zjevné, že kombinace elektrických beatů, ostrých kytar a sci fi je velmi atraktivní. Tento večer se ovšem, zdá se něco pokazilo a není jasné, co to vlastně bylo. Jindy bezprostřední dračice Elize Ryd působila nejistě a úsměvy, jimiž častovala publikum, byly spíše křečovité. Show i přes energetické pecky jako Digital World nebo Nexus jaksi postrádala šťávu. Balada Amaranthine se kapele tak trochu rozsypala pod rukama. Švédové si zkrátka vybrali slabší chvilku.
Festival ale skončil velkolepě. Postarali se o to headlineři posledního večera Accept. Pionýři německého metalu byli pro tento úkol ideální - mají spoustu hitů a pořadatelé se nemuseli bát předčasného exodu publika. Řady Accept navíc dočasně posílil uznávaný kytarový všeuměl Joel Hoekstra, jež se může pochlubit zkušenostmi z Whitesnake i od Cher. S Wolfem Hoffmannem si zjevně padli do noty a Joel rozhodně nepůsobil dojmem nájemného řemeslníka. Úvod koncertu tvořily dvě pecky z novinkového alba Humanoid, ale jádro vystoupení tvořila pochopitelně tvorba ze zlatého období téhle party, tedy osmdesátých let. V provedení se třemi kytarami zněly ty nejznámější melodie skvěle a pokud si někdo stěžoval, že na pódiu nestojí Udo Dirkschneider, tak jsem to nezaznamenal. Paradoxně tak největším klopýtnutím bylo duo klasik Princess of the Dawn a Metal Heart, jež kvůli donekonečna opakovaným chorálům ztrácely na důrazu. S nabušenou Teutonic Terror z comebackového alba Blood of the Nations se ale mašina zase rozjela na plné obrátky a do finále už to hrnula bez zbytečných zastávek. Jsem rád, že se Accept nevzdávají i novějších hitů jako Shadow Soldiers nebo Pandemic, jež jsou důkazem, že dokáží být stále relevantní. Důvod proč už nehrají epickou Stalingrad je zjevný. Když došlo na tradiční přídavek v podobě Balls to the Wall, myslel jsem, že je po všem. Ovšem na cestu domů jsem dostal ještě malý dárek v podobě I’m a Rebel - úplně prvního hitu Accept z roku 1980, o němž jsem byl přesvědčený, že ho kapela už dávno nehraje.
Setlist Accept: The Reckoning, Humanoid, Restless and Wild, London Leatherboys, Straight Up Jack, The Abyss, Zombie Apocalypse, Demon's Night / Starlight / Losers and Winners / Flash Rockin' Man, Shadow Soldiers, Princess of the Dawn, Metal Heart, Teutonic Terror, Fast as a Shark, Pandemic, Balls to the Wall, I'm a Rebel
