První pro Prahu, ne však pro Čechy (a hlavně Moravu) - Shemekia Copeland si tuzemskou premiéru odbyla už před čtrnácti lety v Uherském Brodě. V roce 2012 už jako headlinerka festivalu Blues Alive stihla koncerty rovnou dva, to když po čtvrtečním koncertu ve Zlíně kralovala následující den ve velkému sálu šumperského kulturáku. Pondělní vystoupení v rámci koncertní série Bluefest bylo teprve druhou zastávkou jejího letošního evropského turné, jímž se u nás podařilo překonat poměrně zásadní koncertní výpadek. Že se na ni naše publikum těší, bylo jasné i z pozornosti zdejších médií, kterým Copeland poskytla hned několik rozhovorů.
Pět nominací na Grammy, na hlavě diadém bluesové vládkyně, kritiky hovořící o hlasivkách generace či koncert pro Obamovy v Bílém domě. Na druhé straně vážné zdravotní problémy a výchova sedmiletého syna - kontext jejích životních úspěchů, těžkostí a závazků by kdekoho přiměl hodit si nohy nahoru a vlastní talent komerčně vyždímat nejjednodušší možnou cestou. To ale není případ Shemekie Copeland. Výdělečnou škatulku elektrického blues pro starší a pokročilé, v evropském teritoriu navíc dobře situované posluchače, už kdysi vyměnila za palčivé společenské výpovědi zabalené do neprvoplánového zvuku rodinných kořenů - známý otec, kytarista Johnny Copeland, pocházel z Texasu, matka zase ze Severní Karolíny. Výběrem producenta, v Nashvillu usazeného Willa Kimbrougha (podobnost s příjmením Juniora a spol. čistě náhodná), který se coby kytarista podílel na jejím devět let starém albu Outskirts Of Love a dále jako producent všech desek následujících, se Copeland přimknula k nevtíravě komorní, styly mixující koláži blues, americany a všeobjímající kategorie roots music.
Tu do jisté míry předvedla i rozpálené červencové metropoli. Za minutu devět se po nevídaně optimistickém úvodu “známé firmy”, britského písničkáře Justina Lavashe v tandemu s brazilskou bubenicí Paulou Nozzari, plátno s projekcí budoucích bluesových zážitků zvedlo, aby na jeviště Hybernie dorazila čtyřčlenná doprovodná kapela. Jestli americká zpěvačka styly mění, pak svým muzikantským, prakticky o generaci starším kolegům, zůstává během své kariéry na poměry blues nevídaně věrná. Kytarové duo Arthura Neilsona a Kena “Willieho” Scandlyna i basák Kevina Jenkinse spolupracují s Copeland už druhou dekádu, zastupující Dan Hickey bubnováním sestavu kompletuje „teprve“ osmý měsíc. Hráčský a pěvecký styl uměleckých partnerů byl podobně oddaný, hospodárně podporoval nepopiratelný talent hlavní hvězdy.
Loajalitě mezinárodně úspěšné hudebnice se těší i její domovský label. Legendárnímu vydavatelství Alligator Records, u něhož v roce 1998 jako osmnáctiletá debutovala, svěřila až na dvě drobné odbočky všechny své dosavadní nahrávky. Žádné změny se v tomto ohledu nekonají ani s její novinkou Blame It On Eve, která vychází na sklonku srpna – jedenáctá studiovka (nepočítáme-li jednu výběrovou kompilaci) je opět v rukou chicagského kultu. Představení „Miss Alligator“ tak v pondělní večer dávalo absolutní smysl.
Copeland je bez pochyby nositelkou velkého hlasu. Ten ale bezduše nešperkuje, z paty teatrální gesta netahá. Z její tváře čtete jakousi křehkou soustředěnost, civilnost, kterou tíživým textům o aktuálních sociálních problémech i niterních zážitcích dodává na uvěřitelnosti. Ono ostatně začít show úspornou Barefoot In Heaven, coverem texaského písničkáře Raye Wylieho Hubbarda, nebylo rozhodně líbivým tahem. Posluchačům nekompromisně přilepeným v hutných sametových sedačkách píseň dávala tušit, že spíše než s divadelním představením budou mít co dočinění s žánrově pestrou besedou.
Devadesátiminutové vystoupení čítající třináct kousků a jeden přídavek bylo průřezem zpěvaččiny mnohovrstevnaté tvorby, které Copeland doprovázela vyprávěním o osobních výhrách i pádech. Z posledního, předloňského alba Done Come Too Far zazněla kromě úvodní skladby i Too Far to Be Gone s přímější, rockovou aranží nebo poměrně klasická „vyznávačka“ Nobody but You, další předělávka, tentokrát přímo od táty. Během ní se ze sálu ozývaly spontánní, ale i frontmankou řízené odpovědi v refrénech.
Tradiční byla co do formy také druhá Clotilda´s on Fire nebo pomalá It’s My Own Tears, kterou umělkyně repertoár stočila k začátkům své kariéry. Ve vlastních počátcích se pozdržela, pouze za doprovodu Neilsonovy bottleneckové kytary, také s Beat Up (Old) Guitar nebo s Has Anybody Seen My Man. Při ní využila kytarových srandiček, na pár minut odběhla do zákulisí a sundala vysoké metalické podpatky. Vysvobozením chodidel od blyštivé, leč nepohodlné parády jako by se symbolicky rozloučila se svou mentorkou, pěveckou legendou Koko Taylor, která byla, samozřejmě kromě svého neuvěřitelného vokálu, třpytivými outfity proslulá.
K dalšímu učiteli se vztáhla také s Great Rain, kterou s americkým písničkářem Johnem Prinem nahrála před sedmi lety. Původní duet byl pro koncert iniciační, v kapele si totiž při sedmém kousku všechno sedlo. Podobně silný moment přispěchal i v podobě čerstvé novinky Tough Mother. Kapelní symbióza byla v tomhle texaském shufflu hmatatelná a jestli takhle bude znít i slíbený zbytek srpnového alba, máme se na co těšit.
Sedativní kombinaci úzkých sedaček a vysokých teplot v sále se podařilo, pro změnu divákům, překonat příznačně s gospelovou Stand Up and Testify – energizující kompozice upomínající na bláznivé kostelní neděle ve sboru Shemekiiny babičky byla zjevnou oblíbenkyní basáka Jenkinse i prvních odvážlivců, kteří zpěvačce zatleskali vestoje. „Konečně vás vidím,“ bylo pro zvednuté zadnice odměnou a laskavým pobídnutím pro ostatní lidi v hledišti, aby poslední, bez mikrofonu částečně odzpívanou Ghetto Child, ocenili bouřlivým aplausem mimo komfort sedaček.
Po jižansky rockovém přídavku It's 2 A.M. jako by nebyly dvě minuty po půl jedenácté, ale stejný počet hodin po půlnoci. „Já mám úplně mokrý vlasy, ale dobře,“ špitala svému protějšku jedna z nadšených (a také těch divácky udatnějších) návštěvnic. A nebyla sama. Vstříc horoucí noci to pak v poslušném špalíru znělo podobně nadšenými povzdechy.
