Pohled na zamračené nebe sliboval v sobotu ráno deštivou nadílku. A té se nám také ve Vizovicích dostalo. Pršelo permanentně celý den, ale hudební nabídka naštěstí rozmary počasí dokázala vynahradit. Hnedka první parta, na níž jsem se šel podívat, znamenala příjemné překvapení. O Němcích Orden Ogan jsem dosud neslyšel, ale po jejich vizovickém vystoupení si mezeru ve vzdělání rozhodně doplním. Epického power metalu, dobrých melodií a špičkové pódiové prezentace totiž není nikdy dost.

 

Taky následující trio Kadavar jsou Němci, ale zhlédli se v úplně jiné době, přesněji v sedmdesátých letech. Jejich energií nabytý set je plný melodického hard rocku načichlého psychedelií. Kapela navíc vypadá, jako by právě vystoupila ze stroje času, a dává výrazu retro zcela nový rozměr. Při všem tom metalovém běsnění tak přináší vítanou změnu.

 

Hodně zvědavý jsem byl na vystoupení The Dead Daisies. Tahle supergroup má ve svých řadách jména, která pomáhala formovat tvář rockové scény. Už na předcházející tiskové konferenci se ukázali jako parta pohodových chlapíků, co nemají potřebu si na nic hrát. A ve stejném duchu se nese i jejich vystoupení na pódiu. Přes nepřízeň počasí přišlo podívat dostatečné množství diváků, jež vytvoří správnou atmosféru. The Dead Daises prokládají své písně covery (třeba All Right Now od Free), takže i ti neznalí si mohou zakřepčit, popřípadě zapět.

 

 

Následující Primal Fear přeřadí na vysokooktanový heavy metal made in Germany hnaný vpřed neskutečným ječákem Ralpha Sheeperse. Ti už si léty poctivého kovotepání získali i u nás dostatek fanoušků, které trocha té vody prostě neodradí. Takže i tohle vystoupení se nese v duchu vzájemné sounáležitosti a obě strany si ho patřičně užívají. To už se podvečer pomalu mění ve večer a blížíme se do finále.

 

Eluveitie si pro letošní Masters připravili speciální vystoupení s hostující Liv Kristine (nedávno vyšachovanou z Leave's Eyes) a taky akustickou vsuvku. Ačkoliv nejsem fanouškem folk metalu obecně, něco přes hodinku v téhle společnosti jsem si hodně užil. Vrcholem čtvrtečního programu byli ale nepochybně vikingové Amon Amarth. Když tu hráli před osmi lety, lilo jako z konve. Tentokrát se ale kupodivu před začátkem jejich setu příděl vody zastavil.

 

A Švédové se předvedli v báječné fazóně. Scéně dominovaly dvě dračí hlavy bohatě osvětlované pyroefekty. Musím také podotknout, že na jedničku se vydařil křišťálově čistý zvuk. Amon Amarth své příznivce nezklamali a předvedli velkolepou šou. Třemi kousky nezapomněli připomenout novinku Jomsviking, ale jádro setlistu samozřejmě tvořily osvědčené pecky. Tímhle vystoupením se pro mě sobotní večer uzavřel. Na scénu nastoupili ještě miláčkové místního publika Freedom Call, ale únava (a zima) byly silnější.

 

 

V neděli se naštěstí nebesa zase umoudřila a většinu dne nastavovala svou vlídnější tvář. Kýbl smůly si naopak vybral Dave Ellefson, jenž si zlomil nohu tak nešťastně, že Megadeth (tam hraje na basu) museli zrušit zbytek turné, tedy i koncert, který měl být vrcholem nedělního večera. Potíže, jaké pořadatelům připravil, jim vážně nezávidím. Nakonec uvolněný čas zaplácli narychlo povolanou Tublatankou.

 

Megadeth ale slíbili, že nám to za rok vynahradí, tak doufám, že ten příběh nakonec bude mít dobrý konec. Vraťme se ale na Ronnie James Dio stage. Po obědě se jdu podívat na Alkehol. Spousta lidí se na ně dívá skrz prsty, ale já mám ty jejich hospodské halekačky rád. A navíc z nich vyzařuje nakažlivá pohoda, a to je nejlepší lék na špatné zprávy. Stejně to vidí i ostatní přítomní, protože pod pódiem je narváno a panuje skvělá nálada.

 

Nic na tom nezmění ani následující Brainstorm, taky jejich čistokrevný heavy metal je hozený hodně do pohody a dobře se u něj poskakuje a hrozí. Následuje již zmíněná Tublatanka. Pánové kolem Maťa Ďurindy sice neměli žádný čas na přípravu, ale projevili se jako praví profíci. A navíc mají ve svém arzenálu dost střeliva, aby si případné nespokojence rychle získali na svoji stranu. Nakonec je z toho další set, co se nese ve znamení pohody a takříkajíc vzájemného souznění. Protože německy zpívaná elektronika není tak úplně pro mě, trávím set OOMPH! sbíráním posledních zbytků sil před vyvrcholením letošního ročníku.

 

 

Další reprezentanti folk metalu Ensiferum pro mě byli velkou neznámou, ale jejich muzika je hodně chytlavá, a navíc mají v sestavě akordeonistku, takže ani tady nečekejte žádné stížnosti. V publiku se vesele vesluje, pokud teda zrovna neprobíhá wall of death. No a a pak už přichází, alespoň pro mě, vrchol večera v podobě Airbourne. Tyhle australské divočáky mám hodně rád, ale na živo jsem ještě neměl tu čest. Dojde na všechny ingredience, Joel O'Keefe sériově rozbíjí pivní plechovky o hlavu, šplhá po konstrukci a vůbec se chová jako správný magor. Velkým mínusem je bohužel zvuk, každou chvíli vypadne kytara.

 

Že by pivo nateklo kam nemělo? Těžko říct, i když na sobě kapela nedá nic znát, skvrna to je. Ale i přesto jsem vystoupení Airbourne nadšený. Jenom se těším až si příště všecko sedne i zvukově. Letošní Masters of Rock místo původně zamýšlených Megadeth uzavírá Tarja. Její set je mnohem rockovější než ten minulý se Zlínskou filharmonií, za což jsem rád. Její hodinka a půl, ve které nesmí chybět i pár drobků pro nostalgické fandy Nightwish, nabízí velkolepé ukončení letošního ročníku. Ten prokázal, že i když ho bude provázet smůla a rozmary počasí, zůstane na čele pelotonu českých metalových festivalů.