Melody Gardot se dostala k hudbě vlastně náhodou - přesněji nehodou. V roce 2003 byla při jízdě na kole sražena autem, čímž utrpěla zranění mozku. Jedna z rekonvalescenčních terapií vedla skrz muziku, kdy Melody objevila svůj hudební potenciál, začala pracovat s hlasem a později skládat své vlastní písničky. Neštěstí vedlo ke štěstí, zpěvačka se jménem evokující filmová plátna, má na svém kontě už čtyři alba, v rámci tour toho nejnovějšího - "Currency of Man" - poctila v úterý 26. července české končiny, čímž reprezentativně uzavřela prestižní Prague Proms.
Ve Smetanově síni Obecního domu se rozprostírá modrá mlha, tlumená světla přislibují nevšední zážitek, posluchači chvějivě očekávají příchod mladé charismatické zpěvačky. První potlesk, druhý potlesk, hodinová ručička už dávno minula sedmou a nadějné očekávání se pomalu mění na roztrpčené. Naštěstí míra posluchačské tolerance nebyla vyčerpána , při nástupu muzikantů na pódium atmosféra opět přívětivě sládne a tázavé ticho se mění ve zvuky temného free jazzového entrée. Melody usedá ke klavíru, z dynamického chaosu se postupně klube pevný rytmický základ, decibely slábnou a zpěvaččin křehký hlas otevírá koncert první písní Same to You.
Ve srovnání s druhou polovinou koncertu byla ta první mnohem tíživější, písně jako She Don´t Know, Bad News a Goodbye optimismem zrovna příliš neprýští. Celá situace se ale náhle proměnila s nástupem skladby Morning Sun, která zazářila do chmurného podnebí první části a vytvořila tak můstek k druhé, výrazně živější polovině, kde jsme si mohli poslechnout, kromě francouzsky roztančené "Les Etoiles", také známý podmanivý single Baby I´m a Fool. Posluchači dostali pro změnu svůj kus prostoru v písních Who Will Comfort Me a Precherman, kde byla paní zpěvačka překvapená, jak krásně ti Češi reagují a zpívají, takže sympatie byly vzájemné.
Typickým rysem se pro kapelu stal, řekněme, "bouřkový modus". Nečekané dynamické zvraty uprostřed písní, kdy se étericky něžná sloka najednou zlomí v roztrhané instrumentální řádění připomínající free jazzové dýchánky, aby potom atmosféra spadla do hypnotického klidu kolébajícího sluch publika směrem k další skladbě, vytvářely nutné protipóly, mezi kterými se vznášely otextované, spíše klidnější pasáže programu. Spolu s postupným přibližováním se konci celková dynamika koncertu rostla, posledních pár skladeb a doslova vydupaný přídavek It Gonna Come už se houpal v rytmu funku a soulu.
Vystoupení se od začátku do konce pyšnilo velmi vysokou úrovní. Emočně přesvědčivé výkonů hráčů a široké spektrum nálad velmi citlivě propletených do smysluplného celku bezpečně držel posluchačovu pozornost. Od dráždivých šansonů přes posazené blues nás muzikanti vedly k delikátním jazzovějším aranžím obohaceným famózními sóly, kde vynikal především Irwin Hall Jr., který svým expresivním, živočišným projevem, přirozeností a skvělou prácí s dynamikou a rytmem měl publikum pod palcem od prvních tónů. Kreativní bubeník Charles Staab spolu s kontrabasistou Samem Minaie vládli rytmu pevnou rukou, překvapivě příjemné momenty nastávaly v pasážích, kdy se do hudebního programu zapojovalo publikum.
V těchto chvílích se většinou na koncertech puls písní absolutně rozpadá v nekoordinovaném, rádoby rytmickém tleskání nadšeného davu. Což se zde kupodivu nestalo a chvála patří především právě rytmice, kdy muzikanti dokázali udržet rozjuchaný dav na uzdě dokonce při povinných "opakovačkách". Tři členové kapely do toho pomáhali se zpěvem i svými hlasy, takže skutečně zaznívaly jasné odpovědi místo častého trapného smíchu zmatených posluchačů. Jinými slovy, koncert perfektně šlapal, bubeník nepouštěl řemen ani při velmi jemném hraní, tudíž mohli kolegové muzikanti stavět na perfektním a jistém základě skvělých swingových, afro-cubanských, či funkových groovů. Vedle již zmíněného, excelentního Irwina měl v dechové sekci své oprávněné místo na trumpetu hrající Shareef Clayton, na kytaru doprovázel a sóloval vkusný a zralý hráč Mitchell Long, a celou našlápnutou kapelu dobarvoval elektronickými zvuky spolu s piánem spíše v pozadí se držící, přesto nepostradatelný James Greenwood.
Největší pozornost samozřejmě padá na samotnou Melody, která svým - na svůj věk - velice vyzrálým pěveckým i instrumentálním projevem skutečně překvapila. Doprovázela se střídavě na piáno a kytaru, výborně zapadala do kapely i při improvizovaných částech, hrála jasně a s přehledem. Nicméně oproti tomu, co předváděla s hlasem její vyvážené hraní odplulo do pozadí. Fascinovala dokonalou intonací a především barevnými možnostmi hlasu, kdy přecházela střídavě z přesného falzetu do alikvótních tónových her. Její zpěv je v podstatě velmi jemný a křehký, zároveň má hlas naprosto pod kontrolou, balancuje mezi něhou a chraplavou drzostí, což vytváří zvláštní osobitost a napětí. Harmonický základ písní vycházející z balad na pomezí šansonu, jazzu a blues občas nečekaně obohatila zvláštními melodiemi připomínající muslimské modlitební hodinky skombinované s jogínskými zpěvy k otevírání čaker, což známé a předpokládané jazzové postupy velmi příjemně osvěžilo. Plně se soustředíc na hudbu Melody nepotřebovala k ozvláštění koncertu žádné excentrické tanečky, ani pestrobarevné úbory, její vystupování působilo příjemným a vyváženým dojmem.
Melody Gardot si bezesporu získala srdce českého publika nejen profesionálním výstupem, ale také díky svému daru oslovit jednotlivého člověka a pracovat s ním. Ten zvláštní typ spojení mezi umělcem a fanoušky, kdy energie recipročně proudí a vytváří tím jeden celek není automatický. Melody tímto uměním disponuje a atmosféra koncertu byla takto společným dílem obou stran. Doufejme tedy, že první návštěva Prahy nebyla poslední a my se opět necháme unést dráždivou elegancí, šarmem a citlivým vkusem této sympatické zpěvačky v letech budoucích.
