1. den

Do hlavního města Valašského království jsem dorazil někdy okolo druhé hodiny odpoledne. Z pódia se v tu chvíli už ozývaly zběsilé kytarové rytmy, provázené typickým death metalovým chroptění. Ano, The Charm The Fury nejsou nic pro mě, ale koho by nezarazil fakt, že tyto tóny vycházejí z hrdla poměrně křehce vyhlížející blondýnky. Zkrátka a dobře, po Arch Enemy tu máme další partu, v níž se mikrofonu chopila dračice s rašplí v hrdle. Po zařízení všeho potřebného jsem to akorát stíhal na Battle Beast.

Také tahle finská smečka má ve svém čele zpěvačku, ale tím veškerá podobnost končí. Battle Beast si pamatuji jako předskokany Sabaton při jejich koncertu v hale Forum Karlín v roce 2015. Tehdy, to se přiznám bez mučení, mi nijak výjimeční nepřišli, zapamatoval jsem si je spíš díky extravagantnímu účesu zpěvačky Noory Louhimo. Od té doby se rozloučili s kytaristou a dvorním skladatelem Antonem Kabanenem, takže by se dalo říci, že nastala taková nová éra. Vystoupení na letošním Masters of Rock prokázalo, že Battle Beast urazili obrovský kus cesty. Na pódiu se představila energií překypující power metalová bestie, jež si jde neomylně za svým cílem. Hlavním poznávacím znamením je stále nepřehlédnutelná zpěvačka. Sice s jiným účesem, a stále extravagantním, ale hlavně nezaměnitelným hlasem, v němž je tak akorát dost cirkulárky, aby ji odlišil od zástupu ostatních, pro mě zcela zaměnitelných a nezajímavých zpěvaček. Pod pódiem je slušný nával a Battle Beast sklízejí nadšený ohlas. S tímhle jménem je třeba v power metalovém ranku do budoucna určitě počítat.

Po Battle Beast ke slovu přicházejí Death Angel, reprezentanti čistokrevného thrashe z oblasti Bay Area. Tihle pánové už opravdu nikomu nic dokazovat nemusí a z jejich setu je to jasně znát - dost mi připomněli loňské vystoupení žánrových soukmenovců z Testament. Death Angel zůstali po celou kariéru věrni svým kořenům. Tím pádem se nikdy nepřiblížili věhlasu svých slavnějších souputníků z Big 4, ale můžou sázet na loajalitu svých fanoušků, bez jakýchkoliv komerčních tlaků. Jejich vystoupení je předně dokonalé po technické stránce, všichni muzikanti předvádějí parádní výkony, ale zároveň z nich číší takové nadšení pro to, co dělají, že je to až nakažlivé. Pro mě osobně vrchol čtvrtečního programu.

Následně jsou na řadě legendární finští Stratovarius. Ti se mi před lety, kdy se jejich cesty rozešly s "geniálním, ale šíleným" Timmem Tolkim, ztratili z radaru. A nevrátí se na něj ani tentokrát, protože jejich koncert se kryje s vystoupením kapely Komunál na Rock Face Stage. A kamarády přece nemohu nechat ve štychu. S radostí zjišťuji, že nejsem zdaleka jediný s podobnými myšlenkovými postupy, protože i přes těžkou konkurenci na hlavní stagi je pod druhým pódiem slušně narváno. A Komunál své příznivce nezklamal. Vystoupení je, jak se sluší a patří, energické, na krátké ploše dojde jen na několik z dlouhé řady hitů, jsem tradičně rád hlavně za nestárnoucího Hrobníka a Smrt, ale opomenuta nezůstane ani "výroční" novinka 25 ran bičem.

Hlavním lákadlem letošního ročníku Masters of Rock má být vystoupení švédských válečníků Sabaton s Filharmonií Bohuslava Martinů ze Zlína. Sabaton v ČR už vystupují častěji než Kabát (letos podruhé a ne naposledy), takže je jasné, že si tentokrát museli připravit něco speciálního. Dostat u nás na Sabaton lidi asi už nikdy problém nebude, takže v areálu je narváno, že se nedá hýbat. A nutno přiznat, že show je to již tradičně velkolepá, plná výbuchů. Jediný, zato závažný problém je, že neslyším orchestr. A to ani na chvilku. Těžko říct, kde nastala chyba, možná je to zvukařem, možná jenom špatně stojím (přemístit se je vážně nemožné). I s tímto hendikepem zůstává koncert Sabaton koncertem Sabaton - včetně krtečka a sborového "ještě jedno pivo". Fanoušci se navíc v setu dočkali několika překvapení, především koncertní premiéry písně Wermacht z alba Coat of Arms. Při ní ovšem dost zaskřípala souhra. Celkově vzato Sabaton své fanoušky nepochybně nezklamali.

Prohlédněte si také fotogalerii z prvního dne Masters of Rock 2017

Program prvního večera uzavřeli švédští Pain. Techno-metalový projekt frontmana Hypocrisy Petera Tägtgrena byl skvělou tečkou za povedeným dnem a kdo vydržel do konce, dočkal se i hostujícího Joakima Brodéna. Já ne, protože mě únava přemohla mnohem dříve.

2. den

Prvním jménem, které mě v pátek nalákalo do hlediště pod Ronnie James Dio stage byli Heidevolk. Tihle holandští metaoví "kotlíkáři" dokázali i přes poměrně časnou dopolední hodinu nalákat do areálu slušný "kotlík". Není divu, nabízejí chytlavé melodie, poctivou kytarovou práci a dva výtečné zpěváky. Polední menu potom obstarají Harlej. Na ty je vždycky spoleh, že dodají dobrou náladu a nezklamou ani letos. Kapela kolem vždy skvěle naloženého Tondy Rauera přijela představit novou placku Hodný holky zlý kluky chtěj, ale je jasné, že největší ohlas bude na osvědčené kousky jako Pověste ho vejš nebo Proč pocit mám. Harlej se poctivou prací vypracovali na jednu z nejlepších živých kapel u nás a možná by stálo za úvahu, dát jim k dispozici nějaký prestižnější časový slot.

Visions of Atlantis představují přesně ten typ produkce, který jsem měl na mysli, když jsem psal, jaký svěží vítr do ranku kapel se zpěvačkami znamená nástup Battle Beast. Hudba téhle skupiny mi nepřijde ničím zajímavá, takže si její set nechám ujít, stejně jako následující Dymytry. Ačkoliv mám velký respekt k tomu, jak daleko to Dymytry dokázali dotáhnout, a těžko mohu něco vytknout jejich promakané image, z nějakého důvodu mě jejich muzika zkrátka míjí. Ale to jsou pocity, které se mnou samozřejmě narvané hlediště nesdílí, takže je do dáli slyšet rozléhající se chorály, zpívané nadšenými fanoušky.

Místo toho vyrážím na béčko, kde se chystají do akce Rimortis. Poděbradská speedovka kolem basáka Vaška Mrzeny si prošla bezmála klinickou smrtí, v jejímž důsledku nezůstal v sestavě kámen na kameni. Přesněji řečeno, Rimortis vyměnili kytaristu, bubeníka - a hlavně zpěváka. Nastoupit po oblíbeném Milanu Hloucalovi je jistě nelehký úkol. Mikrofonu se nakonec ujal Láďa Spilka, prověřený účinkováním na muzikálových prknech a v hardcorových Skiff. Na tomto pódiu se Rimortis představují již pošesté a jako vždy je plno. Ve hře jsou cítit nedorazy, ale publikum novou sestavu akceptuje a atmosféra je veskrze pozitivní.

Hodně zvědavý jsem byl na Bohemian Metal Rhapsody. Duchovní otec tohoto projektu, bubeník Citronu Radim Pařízek, by rád stvořil českou verzi Avantasie a nalákal na svou myšlenku opravdu úctyhodný ansámbl - Lucii Bílou, Jana Toužimského, Kamila Střihavku, Izzyho či Tanju. Bohužel premiéra se příliš nepovedla. Těžko něco vyčítat zpěvákům, kteří za daných okolností odvedli opravdu úctyhodné výkony, ale kamenem úrazu celého pásma byla hlavně technika, která prováděla vskutku neskutečné věci. Nejenže docházelo ke kolísání hlasitosti či výpadkům jednotlivých nástrojů, ale aparáty vysílaly do reprobeden takové rány, že to občas bylo o sluch. Během druhé půle vystoupení se techniku jakž takž podařilo ukočírovat, ale škoda už byla napáchána a nakonec nedošlo ani na slíbený přídavek s Proteem z Dymytry. Na pódiu byli čtyři cellisté, předvádějící energický výkon, za který by se nemusela stydět ani Apocalyptica, jenomže jejich nástroje nebyly vůbec slyšet, s výjimkou intermezza, během něhož si pouze za doprovodu bicích střihli Paranoid. Pásmo samotné bylo slepencem písní většinou Arakainu a Citronu, ale nechyběla ani Černá růže v podání Kamila Střihavky (jeden z vrcholů). Původních věcí zaznělo minimum. Radim Pařízek na tiskové konferenci prohlásil, že na přípravu celého vystoupení měl šest měsíců, což byl opravu šibeniční termín a představení mi také přišlo šité horkou jehlou. Je mi to líto, protože v tomto projektu rozhodně je velký potenciál a doufám, že se jeho účastníci nedají touto patálií od pokračování odradit, i když chápu, že sladit kalendáře pro případné další vystoupení nebude jednoduché.

Kdo si chtěl spravit chuť, počkal si na Epicu. Parta kolem nezkrotné rusovlásky Simone Simons se v našich končinách těší velké popularitě, a tak není divu, že atmosféra je vpravdě žhavé, zvlášť, když je nástup kapely na pódium provázen ohnivými efekty. Pro mě bohužel Epica spadá někam do oblasti Visions of Atlantis, takže se dlouho nezdržím a odcházím nabírat síly na vrchol dnešního večera. A ne, nemám na mysli Sepulturu, i když podle ohlasu přítomných diváků se jednalo o velmi povedené představení, jež jsem si ovšem odpustil, protože bych ho nedokázal ocenit a zbytečně bych se unavil.

Podívejte se na fotoreportáž z druhého dne festivalu Masters of Rock 2017

Před jedenáctou hodinou se totiž na pódium vylodila proklatá smečka pirátů, zvaná Running Wild. Tyhle ikony osmdesátkového metalu si svou koncertní premiéru v Československu odbyly před pětadvaceti lety. Od té doby sice již slovutný kapitán Rock n' Rolf posádku jednou rozpustil, ale nakonec se nechal ukecat k návratu, a to nejen do studia, ale i na pódia, včetně těch českých. Šlape mu to stále neskutečně. Running Wild mají svůj styl, který může leckomu připadat jako kolovrátek, ale právě ten je jejich poznávacím znamením a největší zbraní. Sestava je ve výtečné formě a zvuk je čistý jako křišťál. Čekání se vyplatilo, Running Wild předvedli úžasný koncert, jež pro mě byl vrcholem pátečního večera. Závěreční Moonspell už mě jenom uspávali ve stanu.