Šestasedmdesátiletý rodák z Nového Mexika má za sebou neuvěřitelnou kariéru lídra i sidemana. Koncertovat začal už ve třinácti letech, v mládí působil tři roky jako sólista ve slavném armádním bandu NORADu. Poté následovala léta strávená v kapelách věhlasných jmen, u Tommyho Dorseye a Woodyho Hermana. Byl také lídrem tehdy začínajícího bigbandu Buddyho Riche. Za své sólové počiny si vysloužil hned několik ocenění nebo významných nominací, například v roce 1980 nominaci na hudební cenu Grammy za album Outstanding In His Field.
Shew vystoupil společně s americkým saxofonistou Ericem Marienthalem, lídrem Big Phat Bandu a členem Elektric Bandu, bubeníkem Dennisem Mackrelem (Vanguard Jazz Orchestra, Count Basie Orchestra), pianistou Mattem Harrisem a českým kontrabasistou Tomášem Uhlíkem. Zajímavostí je, že všichni tito hráči se vedle tohoto projektu účastnili také dalších koncertů letošního ročníku festivalu Prague Proms.
Pro repertoár koncertu vybral Shew různorodý materiál. Večer zazněly skladby Breakfast Wine, Fungii Mama, Loudest Blast, Skylark, variace standardu Just Friends od Lennyho Mortona – Friends Again. Marienthal se sólově představil v baladě Body and Soul ve svém charakteristickém a dobře rozpoznatelném provedení. Shew celý koncert (který s přestávkou trval necelé tři hodiny) provázel vyprávěním a zároveň v druhé půli věnoval pár slov mladé generaci hudebníků: Nemůžete hrát moderně, pokud neznáte a neovládnete tradici. Možná i proto se druhá polovina koncertu nesla v tradičnějším stylu a část skladeb zahrál kvintet v originálních nebo dobových aranžmá – Monkův standard Well You Needn´t, Lush Life Billyho Strayhorna (sólově v podání trumpety), stařičký standard Cherokee a konečně Night In Tunisia.
Shew, přestože je pokročilým sedmdesátníkem, neztratil nic ze své poetiky. V baladách použil temnějšího zvuku křídlovky, ve fastech zase průrazné trubky s nápadem špičkového sólisty a rozsahem lídra. Pokud se zaměříme na jeho improvizaci, není jí co vytknout. Oprošťuje se od klišé a přesto je srozumitelný. Shewovu tradiční hru doplnil Marienthal výraznými, o poznání modernějšími sólovými pasážemi, Harris rozvedenou motivikou, Uhlík pozoruhodně melodickými sóly. I na Mackrela se dostalo a v závěru koncertu se představil sólově, ostatně celým koncertem provedl kvintet s lehkostí a přesností. Dohromady vytvořili jazzmani, kteří se v podobné sestavě asi zase chvíli nesejdou, opravdu nezapomenutelný a jedinečný zážitek.
