Metronome už se na domácí festivalové scéně etabloval a zavedl novinky jako třeba náramky s čipem, který fungoval jako bezhotovostní peněženka, což někteří při rychlejším odbavování u stánků kvitovali s povděkem, jiní však v nekonečné frontě při vstupu byli opačného názoru. Pro vrácení nevyčerpaných prostředků ale platila podmínka minimální částky 100 Kč, z nichž 50 Kč byl refundační poplatek, a která nebyla předem dostatečně zdůrazněna a setkala se následně s negativními ohlasy. Pořadatelé se po skončení festivalu k situaci vyjádřili a od poplatku upustili. Tento systém ale i přesto představuje určitý posun, který se stává běžným a pohodlným způsobem placení už nejen na zahraničních festivalech. Při 18tisícové návštěvnosti už návštěvník musí počítat s určitým diskomfortem, který se však organizátoři snaží eliminovat ať už přítomností klasických toalet, nabídkou kvalitnějšího občerstvení nebo tím, že festival není jedna velká reklama. Prostředí pražského Výstaviště, potažmo Stromovky, působí příjemně a ocenění dramaturgie festivalu by u návštěvníka mělo být na prvním místě.
Festivalový areál letos působil kompaktněji, pódia byla blízko u sebe a odpadlo tak zdlouhavé prodírání se davem. Zbylo jen prodírání se davem… Přístup k některým pódiím byl omezený jen z jedné strany a při vystoupení velkých hvězd byl na rozdíl od minulých ročníků problém dostat se bez dostatečného předstihu na místo, kde by sledování show mělo nějaký efekt. Čímž utrpělo třeba vystoupení Davida Byrnea, Massive Attack nebo Tatabojs. Ale i přes svou velikost působí festival jako přátelský večírek starých známých, ať už na pódiu nebo pod ním. Na Metronome se nevyplatí vyrazit jen za hudebními objevy, ale hlavně za velkými návraty a překvapeními, které vám s nadšením naservírují ti, do kterých byste to ani neřekli.
Jedním z takových návratů byl koncert české „superkapely“ Umakart, která otevírala Moon Stage. V tomto komornějším krytém prostoru se po celý pátek slavily třicáté narozeniny Tatabojs. První gratulanti své některé už 14 let staré songy oproti syrovějším studiovým nahrávkám oblékli do výraznějších aranží, Jaromír Švejdík si i přes neveselá témata písní vystoupení evidentně užíval a dle reakcí publika je skupina stále v živé paměti. I přes určitý punc unikátnosti by byla škoda, kdyby se uskupení zase uložilo k dlouholetému spánku. Umakart patří do města, stejně jako jejich sídlištní projekce. „Tohle je Umakart! Nebo spíš byl...“ Dojatý Jaromír se občas ujistí, že text ještě nezapomněl a k jeho zpěvu se přidávají nejen členové kapely. „V tom městě ztratíš se, jako v lese, vlci u dveří jsou všude, není kam utýct, stejně tě najdou.“- dramatický perfektně vygradovaný závěr s textem Jana Těsnohlídka mladšího, kterého druhý den zmíní i slovenská skupina Bad Karma Boy.
S městem je spjatá i mladičká producentka a zpěvačka Zagami Jericho, která debutovala se synthwave nahrávkou City Is My Church a na Radio Wave New Stage představila podobu současné klubové hudby skrze svou novinku Toxikomania. Česká Grimes vynesla své agresivní experimenty z temnoty na denní světlo, dunivé beaty doprovodila svým jemným zpěvem a divokými tanečními kreacemi. „Blížíme se ke konci, protože toho víc nemám…“ Takhle holka ale nekončí, ta je na cestě do velkého světa.
Čas ubíhá, pozvání na oslavu se neodmítá, a když ještě Tatabojs pro nás vybrali to nejlepší, není důvod proč zas a znova neslyšet originální Midi Lidi nebo pestré Zrní. Posledně jmenovaní živé nástroje čím dál více míchají s elektronickými stopami a výsledný koktejl spolu s propracovaným vizuálem působí euforicky bez ohledu na vaše hudební vyznání. Projev frontmana Honzy Ungera byl jako vždy osobitý, ale tentokrát mi v mysli utkvěly hlavně strhující kytarová sóla Jana Juklíka. Budoucnost Zrní je Jiskřící.
Určité zklamání nad headlinerem prvního dne nechme zatím stranou a nahlédněme, jak se dařilo oslavencům. Bohužel většina fanoušků měla možnost doslova jen nahlédnout. Krytý pavilon měl pro koncert Tatabojs bohužel malou kapacitu, pódium zakrýval sloup a kdo nebyl v přímé interakci s kapelou, ten pouhé přihlížení rozjetému večírku brzy vzdal. Vzpomínkou na časy před 30 lety bylo úvodní vystoupení normalizační skupiny Sloky ze seriálu Svět pod hlavou, pak už nastoupili současní i bývalí členové skupiny a další hosté, a že to byl pořádný rock and roll potvrdil i pád Milana Caise, naštěstí nešlo o nic vážného. Moon Stage se však hodí spíše na alternativní projekty a Tatabojs měli vystoupit na venkovním pódiu.
Před 30 lety vznikla i britská triphopová skupina Massive Attack. Ta předvedla podobnou show jako před dvěma lety na hradeckém festivalu Rock for People včetně účasti projektu Young Fathers. Bohužel při jejich vystoupení ustupuje hudební složka do pozadí a na diváka působí hlavně politické proklamace prostřednictvím projekcí, na kterých se střídají útržky aktuálních zpráv, angažovaná hesla, kritika Trumpa i sociálních sítí nebo obrazy válek a uprchlické krize. Nechyběla i reflexe dění u nás a překlad do češtiny. Tempo však bylo příliš pomalé a nezachránilo to ani špatné nazvučení zpěváků Azekela, Horace Andyho nebo již zmíněných Young Fathers. Zvuk byl obecně příliš potichu a songy tak nevynikly ve své uhrančivosti. Na jedné straně jsou postoje Massive Attack obdivuhodné, na druhé straně už na jejich koncertech nezbývá příliš místa pro hudbu.
A kdo se stal vítězem druhého kola Metronome festivalu? Na to se podíváme příště.
