Téměř týden poté, co se v Plzni představila metalová kapela Judas Priest, se do České republiky vrátili také Iron Maiden. Čeští metalisté tak měli jedinečnou příležitost v krátkém časovém období navštívit koncerty dvou kapel, které začátkem osmdesátých let vynesla vlna stylu zvaného New Wave of British Heavy Metal nejvýše. Zatímco se ale jejich žánroví souputníci museli vyrovnat s ústupem ze slávy, téhle dvojici se podařilo přečkat zlé časy a vrátit se silnější než dřív. 

Iron Maiden od návratu Bruce Dickinsona za mikrofon v roce 1999 nezažili žádnou slabší chvilku. Na rozdíl od skupiny Roba Halforda, zmíněných Judas Priest, se nemuseli vypořádat s odchody klíčových členů sestavy. Vydávají silná alba a turné na jejich podporu střídají s těmi vzpomínkovými, na kterých znějí staré písně uskupení. Také současná šňůra Legacy of the Beast patří k těm rekapitulačním. Dala se tedy očekávat směs osvědčených hitů s nějakým tím překvapením navrch.

Jako předkapely si Iron Maiden s sebou do Letňan přivezli dvojici Raven Age a Killswich Engage. V obou případech se volba ukázala být dobrou. Londýňané Raven Age se ale svým stylem k hlavním hvězdám večera hodili lépe. Jak by také ne, když je vede George Harris, syn baskytaristy Iron Maiden Stevea Harrise. Hrají moderní melodický metal s dostatečným množstvím stadiónově vděčných prvků, které nenechaly publikum upadnout do letargie. Američané Killswich Engage jsou přeci jenom o trochu známějším jménem. Jako intro si zvolili refrén legendárního párty songu od Beastie Boys (You Gotta) Fight For Your Right (To Party), jako by dávali najevo, že se rozhodně neberou nijak vážně. Následně se z pódia začal valit energický metalcore, který přítomným rozhodně nebyl proti srsti. Při vystoupení kapely došlo snad k jedinému zaváhání zvukařů za celý večer, kdy asi třicet vteřin hledali správný zvuk bubnu. Killswich Engage se rozloučili hodně nabručenou verzí legendární písně Holy Diver od Ronnieho Jamese Dia a poté již bylo vše připraveno k vyvrcholení večera.

Iron Maiden vlétli na scénu vskutku bombastickým způsobem. Po tradičním intru Doctor Doctor se z reprosoustavy ozvala slova slavného Churchillova proslovu a bylo jasné, že otvírákem bude Aces High. S prvními tóny se nad jeviště vznesla obrovská maketa letadla Spitfire a třicet tisíc párů rukou bylo rázem ve vzduchu. Hudebníci vystartovali, jako by se už v zákulisí nemohli dočkat. Steve Harris okamžitě zaujal svou oblíbenou pózu s pravou nohou na odposlechu a Bruce Dickinson podtrhl téma písně leteckou přilbou na hlavě. První tři písně trochu kazilo ostré slunce. To právě za scénou zacházelo a nepříjemně bodalo do očí. Ale čeští příznivci Iron Maiden jsou na výstřelky počasí zvyklí (jak již zažili na koncertě v Edenu v roce 2013).

Na fotogalerii z letošního koncertu Iron Maiden se můžete podívat zde

Vystoupení neskutečně rychle utíkalo. Dickinson přerušil proud písní jediným proslovem, při němž vysvětlil koncept probíhajícího turné, kde setlit nemá být pouze sérií hitů, ale každá píseň má vyprávět příběh. V souvislosti s Aces High nezapomněl připomenout zásluhy českých letců u Royal Air Force v bitvě o Británii, dokonce pochválil Svěrákův film Tmavomodrý svět na toto téma. A skutečně každá píseň se dočkala vlastního pódiového aranžmá. Také šedivějící Dickinson nešetřil různými převleky a maskami.

Jádro vystoupení samozřejmě tvořily notoricky známé pecky. Jak už to ale u originálních Maiden bývá, došlo i na pár rarit. Ty byly dokladem, že kapela neupadá do dramaturgického stereotypu. Příjemným překvapením byly písně The Clansman a  Sign of the Cross z  období, kdy Dickinsonovo místo v sestavě zaujímal zpěvák Blaze Bayley. A fanoušci je zjevně nezapomněli. Když celý areál křičel v refrénu The Clansman „freedom", běhal z toho až mráz po zádech.

Maskot kapely, Eddie, se na scénu dostavil v průběhu The Trooper v uniformě, jakou obléká i na obalu stejnojmenného singlu. S Dickinsonem absolvoval krátký šermířský souboj, který skončil remízou. Během Flight of Icarus se zase nad hlavami hudebníků vznášel stejnojmenný okřídlený hrdina, kterého Dickinson nemilosrdně pronásledoval dvojicí plamenometů, dokud se osudově nezřítil k zemi. Stejně jako v řecké báji. Jindy se zase scéna proměnila v katedrálu, v níž Dickinson kázal své metalové evangelium.

Pokud při minulých koncertech Iron Maiden docházelo k problémům se zvukem, tentokrát se nekonal ani jediný. I na dálku desítek metrů byly všechny nástroje i zpěv nádherně slyšitelné. Všichni hudebníci, od bubeníka Nicka McBraina až po kytaristu Janicka Gerse, předváděli bezchybné a špičkové výkony. Obdivuhodné bylo i nasazení téměř šedesátiletého Bruce Dickinsona, který před pár lety zvítězil nad rakovinou jazyka.

Iron Maiden hrají v naší zemi rádi a často. A Češi je za to milují. Letos se všechny faktory sešly tak, že fanoušci viděli možná ten nejlepší koncert, jaký u nás kdy odehráli. A i když by se to vzhledem k jejich věku mohlo zdát jako kacířská myšlenka - je dost dobře možné, že to nejlepší představení si pro nás stále ještě chystají. Jako by na ně čas neměl žádný vliv, jako by ve své znovunabyté jednotě byli nezničitelní.