Přesto, že Mike Stern si s Randy Breckerem zahrál již několikrát a po boku bubeníka Steva Smithe vystupuje v kapele Billa Evanse, obsazení mladého talentovaného basisty Janka Gwizdaly do kapely se ukázalo být rozhodnutím, které dokázalo již takto nasycenou směsici výjimečných hráčských přístupů obohatit o další zajímavý a svěží element. Na albu All over the Place z roku 2012, které s sebou Stern přivezl a na koncertu propagoval, kromě Breckera najdeme zástup prvotřídních basistů včetně Victora Wootena, Victora Baileyho, Richarda Bony, Dava Hollanda, ale i vynikající saxofonisty Chrise Pottera, Kenny Garreta a Boba Franceschiniho a bubeníky Dava Weckla a Al Fostera.

Z tohoto alba také zazněla hned úvodní skladba Out of the Blue, která by klidně mohla být i závěrečnou tečkou koncertu. Odstartovala přímým nekompromisním groovem, který se postupně rozvětvoval a přecházel do bebopové stylizace, všichni si v ní zahráli sólo a zejména Mike překvapil délkou exhibování svého umu hry na kytaru. Hned druhá skladba KT z alba Who let the cats out zase naopak začala velice potichu a čerpala z jemného podmanivého groovu baskytary a melodií hraných unisono na kytaru a trumpetu. Steve Smith se poté blýsknul rytmickým indickým zpěvem připomínajícím Shakti z dob hraní s Johnem McLaughlinem, kterým buď přitakával k úderům bicích nebo jeho kombinováním s hrou na bicí sestavu vytvářel rozeklané polyrytmy. Z Gwizdaly čišela perfektní rytmická přesnost a jistota. Jeho styl hry po zvukové i technické stránce tíhnul k Jaco Pastoriovi a ve svých sólech dokázal předvést i svou nespoutanou invenci.

Stern opět předvedl, že svá sóla umí pořádně vystavět a pěkně tak rozproudit krev v žilách posluchačů. Zároveň však jeho sólová hra trpí jakousi rockovou přesyceností, která jakoby ho nutila zahrát alespoň milion tónů v nepřeberné rychlosti, aby sólo naplnilo svůj cíl. Randy Brecker se naopak držel trochu zpátky, sóla zbytečně nenatahoval, avšak když si to situace vyžadovala, dokázal se do toho patřičně opřít. Sternův vysoce položený zpěv, který si posluchači mohli poslechnout i předloni na festivalu Bohemia Jazz Fest, bohužel působil trochu kolébavým a kýčovitým dojmem, připomínal chlácholivé melodie z filmů 80. let, a dynamické fúzi jazzu, rocku a funku tak trochu ubíral na dravosti. V závěrečné skladbě koncertu, Red House of Jimiho Hendrixe, ovšem Stern oslnil bluesově rozervaným hlasem a napravil si tak svou reputaci.

I přes tyto drobné nedostatky kapela fungovala výborně organicky a dokázala si obtočit publikum, které nadšeně skandovalo po každém sólu, okolo prstu. Stern na posluchače celý večer vesele cenil zuby a přenášel na ně tak i pohledem dobrou náladu vycházející z jeho hudby.