Nenechte se však ošálit. Murcof s sebou po koncertech samozřejmě nevozí hromadu smyčcových nástrojů, vystačí si s kontrolérem, počítačem, klávesami a efekty. Pomocí nich vytváří základní zvukové pole, do kterého následně vkládá samply smyčců a ostatních klasických nástrojů, jakožto i neobvyklé syntetické zvuky, čímž dosahuje neuvěřitelného zvukového napětí a intenzity.

Co je na Murcofově hudbě fascinující, je právě to, v jak spletititých, až rizomatických vztazích se zvuky a tóny jeho kompozic nachází. Působí téměř jako by byly rozprostřené po hvězdné obloze v nějaké komplikované konstelaci, kterou nejsme schopni dekódovat. A když už nám přijde, že ji konečně přicházíme na kloub, překvapí nás Murcof nečekanou změnou a otevře nám novou dimenzi svého hudebního světa.

Právě takto se Murcofovi dařilo při jeho pražském vystoupení jít proti očekávání publika. Jakmile ukolébal posluchače na groovu či arytmickém proudu zvuku, náhle ustal a uvrhnul všechny do lapsu, ve kterém se tu znenadání z pozadí vynořily znepokojující smyčce a jindy zase neidentifikovatelný zvuk či jízlivý glitch. Murcof se dokonce místy uchýlil i k dekonstrukci vlastního idiomu, jako například při vystavění sekvence tónů, které se náhle protnuly v nečekaných momentech a daly podnět ještě k rychlejší eskalaci zvuků, jež nakonec vyústily až do zvuku připomínajícího výbuch ohňostroje. Sebeironicky mohly rovněž působit i momenty, kdy Murcof dovedl souzvuky syntezátorů a smyčců až do tak kýčovitých postupů akordů, že donutily některé posluchače propadnout smíchu.

Přestože koncert zahájila skladba Cuerpo Celeste z alba Cosmos, která se pozvolně vyvíjela v ambientním duchu a dramaticky na sebe nabalovala další zvukové plochy, brzy se do popředí dostal minimalistický elektronický beat. Ten svou monotónností sice mohl zprvu kdekoho odradit, Murcof se ho však snažil stále obohacovat a ozvláštňovat o další a další roviny perkusí, které se s původním beatem i místy rozcházely a vytvářely tak zajímavé rytmické pnutí.

Zvuk Murcofa byl často až na tělo, a to zejména v pasážích, ve kterých se glitchem roztavené perkuse spojovaly s dronem a za mohutného beatu zajížděly člověku až pod kůži. Bohužel tomuto efektu i trochu negativně přispívaly i bezdůvodně otevřené dveře do postranního baru, které za znění průrazných subbasů zejména při skladbě Cielo nepříjemně rezonovaly a ostře se tak zařezávaly do uší.

Hlavní slovo tento večer měly jednoznačně beaty, které Murcof dokázal bravurně rozkolísat a vrstvit přese sebe. Pro ty, jež očekávali průřez Murcofovou tvorbou, musel být koncert nejspíše zklamáním. Nejvíce skladeb zaznělo z alba Cosmos z roku 2007 a ze starších desek Martes, Utopia a Remembranza nezařadil Murcof do svého asi hodinu a čtvrt trvajícího setu, tuším, ani jednu. Zvukovou intenzitou a individualitou svého projevu, ke kterému nebylo potřeba dodat ani jedno slovo, však musel Murcof leckoho uchvátit.