Vystoupit v Pražské křižovatce si údajně Hiromi, která si zahrála po boku České Filharmonie již ve svých čtrnácti letech a do České republiky se opakovaně vrací se svým triem, vyžádala sama a svým obdivuhodným výkonem vyzdvihla jeden z hlavních rozměrů, který tomuto prostoru vtiskl Václav Havel a jeho nadace Vize 97: sbližování kultur.
Koncert zahájil svým rozjímavým recitálem český jazzový pianista Matouš Hejl studující na bostonské Berklee Music College. Tento, po technické stránce rozhodně znamenitý hráč, se bohužel držel tak trochu na uzdě a nepodařilo se mu plně rozevřít publiku. Z jeho hry byly cítit především vlivy vážné hudby, zejména serialismu a minimalismu, pomocí kterých stavěl témata a rozváděl je jazzovou harmonií. Propojit se s posluchači se mu však podařilo až svým podáním známé písně Summertime, kterou obohatil o zajímavou ostinátní basovou linku.
Po kratičké pauze potřebné k naladění klavíru přišla konečně na řadu dlouho očekávaná Hiromi a již titulní skladbou Cape Cod rozpoutala svou nespoutanou hru překypující energií, vášní a elánem. Rytmickým pohupováním se na stoličce a zběsilým poskakováním Hiromi dala najevo, že se s klavírem sžila během několika vteřin, a že se v roli hudebnice cítí jako doma. Druhou skladbou Sakura, Sakura inspirovanou tradiční japonskou písní, poté přenesla publikum do vzdálených krajů Japonska. Kromě netradiční melodie a harmonie tuto skladbu Hiromi ozvláštnila neortodoxním rozezníváním strun piana prsty, které jen potvrdilo, jak obrovským citem pro zvukové možnosti piana tato umělkyně vládne.
Prohlédněte si také galerii fotografií z koncertu Hiromi Uehara
Málokterý muzikant se může pyšnit takovou technickou zručností a zároveň bezbřehou invencí jako Hiromi Uehara. Většinou je tomu tak, že jedna z těchto složek převládá a hudebník tak musí pomocí jedné kompenzovat nedostatky té druhé. U Hiromi je vždy technika, jakkoliv je pro její hru na piano a komponování stěžejní, především prostředkem k naplnění jejích uměleckých vizí a představ.
O ty se mimochodem podělila před třetí skladbou BQE, ke které ji prý inspirovala rušná newyorská dálnice spojující Queens a Brooklyn, a která je pro ni údajně místem, kde se sen stýká s realitou. Píseň zahájila zběsilými běhy po klávesnici evokujícími rušný dopravní uzel, které čas od času akcentovala nečekaným úderem do basové klávesy. Skladbu následně dialekticky rozvedla tím, že proti sobě postavila dvě odlišné rytmické linky, které sebou proplouvaly a nakonec se spojily ve vrchol skladby, oznámený povznášejícími snivými akordy.
Zaznělo i známé téma Gerschwinnova I Got Rhythm
Nápaditostí překypovala taktéž Hiromina interpretace Pachelbelova Kánonu, ve kterém položila na struny klavíru dřevěné desky a dosáhla tak k pobavení všech přítomných zvuku cemballa. Skladbu pak improvizací převedla do jazzové podoby a jen místy z ní vtipně nechala vystoupit původní barokní melodii. Gerschwinovskou I Got Rhythm podala tak, že ani rychlost jí nečiní žádné problémy a ragovým sólem ve stylu Jelly Roll Mortona ohromila celý sál.
Hiromino soužití se svým nástrojem a ponořenost do své hudby nešlo než obdivovat. Dynamické rozdíly skladeb, kterými tak přirozeně proplouvala, jako by člověka vybízely k tomu vyskočit ze židle a jindy se zase schoulit do klubíčka. I přes svou virtuozitu se Hiromi téměř neustále usmívala, řádila u klavíru jako malé dítě a její vystoupení se obešlo bez upjatosti, s níž se tak často musí obecenstvo potýkat u klavíristů hrajících vážnou hudbu. S oběma přídavky vystoupení Hiromi Uehara trvalo bezmála dvě hodiny, během nichž se jen stěží dalo najít hluché místo.
