V Evropě Najny doprovázeli Cold Cave, kteří zahráli ve dvou. Jejich projevu nechybělo očividné nasazení, ale do publika šly jen osmdesátkové synťáky bez větší energie a navíc potichu. Šeď a nuda. A to i v okamžiku, kdy původně černobílá projekce přešla do barvy.

Zjednodušeně by se dalo říci, že Nine Inch Nails navázali tam, kde předkapela skončila. Jako by pódium obsadili temnější bratři německých elektro-pionýrů Kraftwerk. Žádný analog, jen elektronika. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby to opět nebylo tak potichu. Znáte to - stojíte pod pódiem, kapela do toho dává všechno, ale ono to nějak nefunguje. Tedy až na hi-tech světla a projekce, které výborně dokreslovaly všechny skladby. Naštěstí to netrvalo dlouho.

Hlasitost šla nahoru! Zvuk byl masivní a přesto příjemně čitelný. Reznorův vokál byl patřičně vytažený a srozumitelný. K tomu z pódia zněla precizní elektronika, občas kytary, baskytara a bicí. Živý bubeník zajistil zvukovou rozmanitost a perfektní zpestření koncertu, díky kterému například skladba March of the Pigs zněla tak, jak má.

Přesto celkový projev Nine Inch Nails působil poněkud sterilně, což je na druhou stranu pochopitelné. Časy živé nahrávky And All That Could Have Been jsou již dávnou minulostí. Do Prahy přijeli NIN model 2013. Kapela byla v dobré formě a tak si většina fanoušků napříč věkovými kategoriemi přišla na své. Jak by také ne, když zazněly i takové poklady jako Piggy, Reptile či pulzující Closer!

První dojem je rozhodující a poslední zůstává. Těžko budete hledat lepší shrnutí pražského koncertu Nine Inch Nails. Slabší rozjezd dal vzniknout smíšeným pocitům z celkového dojmu. Kapela však díky Head Like a Hole uzavřela základní set a vystřelila publikum vzhůru do nekonečna a ještě dál, aby jej pomocí fantastického přídavku The Day the World Went Away a Hurt přitáhla zpět. Navíc měl Trent Reznor v Praze dostatek soudnosti a nezahrál Everything, takže vzpomínky na husí kůži v závěru koncertu přetrvají. Konec dobrý, všechno dobré!