Peter Gabriel byl vždycky sympaťák, což v Praze potvrdil teprve podruhé. Když v osvětlené hale vystoupal na pódium, spustil česky a představil předskakující děvčata Jennie Abrahamson a Linneu Olsson, člověku v hlavě vířila slova jako pokora, skromnost a radost. Po krátkém, ale o to příjemnějším setu skandinávské dvojice se diváci dožadovali pokračování. Přání bylo vyslyšeno. Vokální sekci Gabrielova ansámblu totiž tvořila právě Jennie a Linneu.

Kapelník strukturu koncertu objasnil v češtině a připodobnil ji k dobrému menu v restauraci. Pak už na pódium přizval prvního kamaráda a hudebního kolegu, baskytaristu Tonyho Levina, se kterým zahájili akustickou část. Atmosféra v hale s návštěvností dvanáct tisíc diváků byla jako v domácím studiu. Když se přidal bubeník Manu Katché a kytarista David Rhoes, byla sestava alba So kompletní. Navíc se na pódiu objevil multiinstrumentalista David Sancious, který společně se zmíněnými zpěvačkami uzavíral pevně semknutou skupinu hudebníků.

Family Snapshot odstartovala první, lehce pikantní chod. Následovaly hity jako Diggin in the Dirt nebo Solsbury Hill, které měly jasný vliv na sedící publikum. Nahromaděnou energii nešlo zastavit, protože tancovat ze židle dost dobře nejde. Několikrát během koncertu se tak utvořil pod pódiem regulérní kotel a v závěru koncertu již stáli prakticky všichni.

Nejočekávanější částí koncertu bylo slibované přehrání kompletního alba oS, jak hlásaly reklamní poutače areteP aleirbaG, podporující myšlenku turné Back to Front. Ve vzduchu visely dvě možnosti řazení skladeb - vinyl vs. CD. Gabriel zvolil druhou variantu a byla to trefa do černého. Středobodem nejen živé prezentace nahrávky So, ale také celého koncertu, byl hit hitů Sledgehammer. Fungoval dokonale! A těžko si můžeme představit lepší závěr hlavního chodu než nádhernou a k tanci vhodnou In Your Eyes.

Peter Gabriel společně s techniky, kterým v závěru také patřilo šéfovo poděkování, rozehrál divadelní představení, které nikde jinde na pop-rockových či art-rockových koncertech neuvidíte. Choreografie osvětlovacích ramen posloužila k vyprávění příběhů, což bylo na jednu stranu velmi jednoduché a naproti tomu neuvěřitelně kouzelné a vtahující do děje. Při rozkrývání příběhů Gabriel dbá na takové detaily jako sbalený kufr v závěru dojemného duetu Don't Give Up o ztrátě práce. Zpěvák a herec v jedné osobě. Mr. Sledgahammer je pěvecky stále na vrcholu. Vše navíc bylo zabaleno do skromně civilního projevu, takže jakékoli drobné nedostatky pod tíhou, nebo spíše lehkostí okolního dění, nestály za řeč.

Otázkou stále zůstává, jak je možné v tak obrovské a neosobní hale, jako je O2 Arena, dosáhnout tak neuvěřitelně vřelé a rodinné atmosféry. I na sedačkách pod střechou, kam už světla nesvítí, bylo cítit souznění s hudebníky, jaké se mnohdy nepodaří vytvořit ani sevřeností klubového prostředí. Tohle už tady samozřejmě bylo mnohokrát a často záleží na osobním vztahu k interpretovi.

Vezměme si Muse. Kapela se s poslední deskou obává chvíle, kdy naší civilizaci dojdou energetické zdroje a lidstvo pohltí chaos. Vedle toho poselství Watersovy Zdi není třeba rozebírat. Oba tito interpreti nedávno uskutečnili výborné koncerty na stejném místě jako Gabriel. Vizuálně se jednalo o světovou extratřídu a nálada v publiku byla výborná. V případě humanisty Petera Gabriela (v tom nejlepším slova smyslu), který má také snahu sdělit něco důležitého, bylo však na pódiu něco navíc. Optimistický chlapec s touhou bavit diváky, kolegy z kapely, členy štábu a také sebe. Dětská nedočkavost publika před koncertem byla zřejmým odrazem milovaného hudebníka.

Setlist:

Acoustic part:

OBUT, Come Talk to Me, Shock the Monkey

Electric part:

Family Snapshot, Digging in the Dirt, Secret World, The Family and the Fishing Net, No Self Control, Solsbury Hill, Why Don't You Show Yourself

So:

Red Rain, Sledgehammer, Don't Give Up, That Voice Again, Mercy Street, Big Time, We Do What We're Told (Milgram's 37), This Is the Picture (Excellent Birds), In Your Eyes

Přídavek:

The Tower That Ate People, Biko