Nebývá už v dnešní době úplně zvykem, že by kapela zahájila koncert se zpožděním. Bryan Adams navíc tradičně neměl předskokana, takže když byla ještě čtvrt hodiny po deklarovaném začátku vystoupení O2 Arena rozsvícená a jediné dění na jevišti obstarávala animace na velkoplošné obrazovce, začalo být publikum lehce nervózní. Zábavu jim obstarával alespoň nad hlavami kroužící nafukovací kabriolet z obalu poslední desky So Happy It Hurts.Nakonec se ale samozřejmě setmělo a program zahájilo Johnem Cleesem namluvené intro k jednomu z novějších singlů Kick Ass.
Ten pochopitelně následoval. Pohodová rocková vypalovačka přesně ve stylu Adamsových největších hitů dokazuje, že čtyřiašedesátiletý kanadský sympaťák neztratil nic ze svého drajvu. Jakoby pro porovnání následuje více než třiceti lety prověřený kousek Can't Stop This Thing We Started, dění na pódiu nabírá na obrátkách a publikum začíná spolupracovat. Adams si nikdy nepotrpěl na jakékoliv propriety, odvádějící pozornost od muziky, takže na pódiu nenajdete vůbec nic, kromě nástrojů (hlavně piana) a projekce. S obrovskou chutí hrající kapela si vystačí bez ohňů, laserů i nákladných kulis. Několikrát jsem si vzpomněl jak tu před nějakou dobou Kiss doslova zahlcovali všechny smysly neustálým přívalem vjemů. Na nic takového Bryana Adamse nikdy neužilo.
Kostru programu samozřejmě tvoří notoricky známé věci a celá hala si tedy může zazpívat 18 Till I Die, Somebody, nebo Summer of ‘69. Zpěvák ale nachází cesty, jak své publikum udržovat ve střehu - tu odebere sloku, tu přidá sólo, nebo klidně změní aranže. I když nepochybuju, že každá nota je pečlivě secvičená, koncert má punc bezprostřednosti. Nevalí se kupředu, střídá tempo, akustické pasáže vedou k rockabilly, hranému na kontrabas, jindy zase zpěvák sáhne po foukací harmonice a nechá si další song doporučit z publika. Šéf tohoto ansámblu navíc netrpí sebestředností, takže každý člen jeho doprovodného bandu dostane příležitost zazářit.
A nehraje jenom na jistotu. Kromě novějších věcí (ze So Happy It Hurts zazní čtyři) neváhá sáhnout i po méně známých skladbách z minulosti - opráší třeba soundtrack z dnes již téměř neznámého filmu Spirit - divoký hřebec. Před It’s Only Love nabídne vzpomínku na nedávno zesnulou Tinu Turner, jindy se zase podělí o příhody ze svého rodinného života a nezapomene vyzdvihnout svou pětadevadesátiletou maminku, jež si zahrála ve videoklipu k So Happy It Hurts.
Není pochyb, že Bryan Adams Prahu opět nadchnul. Ta s ním zpívala, tančila, skákala a křepčila celé dvě hodiny, do nichž se napasovalo třicet písniček. Do finále kanadský sympaťák dokázal naroubovat i silné protiválečné poselství. Kapela dohrála ve vysokých otáčkách letitou Kids Wanna Rock a na přídavek už se zpěvák vrátil sám s akustickou kytarou, aby dal večeru patřičně intimní tečku, uzavřenou vánočním poselstvím.
Setlist: Kick Ass, Can't Stop This Thing We Started, Somebody, 18 til I Die, Please Forgive Me, Shine a Light, Room Service, Heaven, Go Down Rockin', It's Only Love, You Belong to Me, I've Been Looking for You, The Only Thing That Looks Good on Me Is You, When You Love Someone, I Will Always Return, Here I Am, When You're Gone, Thought I'd Died and Gone to Heaven, (Everything I Do) I Do It for You, Back to You, So Happy It Hurts, Run to You, Summer of '69, What If There Were No Sides At All, Always Have, Always Will, Kids Wanna Rock, Cuts Like a Knife, Straight From the Heart, All for Love, Christmas Time
