Není žádnou novinkou, že hlas Iana Andersona je už dávno za zenitem. Zpěvák se viditelně při koncertech trápí, až to dospělo při minulých turné z jeho strany k uměleckému kompromisu, že s ním vystupoval i doprovodný zpěvák, jehož hlas evokoval Andersonův pěvecký um a výkon zamlada. Velké otázky tak vzbuzoval plánovaný koncert v Kongresovém centru v roce 2023, tedy neuvěřitelných 56 let od vzniku kapely!

Očekáváním nepomohl navíc fakt, že klávesistu Johna O´Haru na samotném konci evropského turné před brněnským a pražským vystoupením potkaly zdravotní problémy tak vážného rázu, že skončil v nemocnici a nemohl se tak koncertů v Česku zúčastnit. Tuto nemilou novinu se dozvěděli fanoušci těsně před začátkem večera, kdy kapela oznámila, že i zvažovala zrušení koncertů, ale že nakonec vystoupí spolu s předehranými klávesovými party. Před začátkem koncertu tak řada fanoušků působila rozpačitě. Nakonec se ale ukázalo, že kapela udělala dobře, že se rozhodla i za ztížených podmínek zahrát.

Poslední vystoupení Jethro Tull jsem měl v Praze možnost slyšet před více než 15 lety, na koncert jsem tak šel s pocity, že kapela mě může jen mile překvapit. O to větší bylo mé překvapení, že ona „játrovská“ chemie stále funguje! Jethro Tull chytře rozšířili svoji show o tématické videoprojekce a klipy, které kapelu doprovázely při každé písni po celý koncert. Působivá show tak příjemně podtrhávala výkon kapely. Vizualizace používá dnes mnoho kapel, ale mohu směle říci, že jsem neviděl zatím tak dobré, snad jen v porovnání se skupinou Rammstein, ale to jsme někde jinde.

Co se týče hlasu, Ian Anderson se samozřejmě při výškách trápil, ale paradoxně mi jeho výkon přišel lepší, než co se pamatuji z let minulých. Naopak mi připadá, že se s přibývajícími léty naučil nevrhat se do výšek, na které už nemá, a že se naučil pracovat se svými limitovanými možnostmi více než obstojně.

Kromě chybějícího Johna O’Hary na klávesy kapelu tvoří rovněž basista David Goodier, který s Andersonem hraje už dlouhá léta už od jeho sólových projektů. Navíc se během koncertu nečekaně i vokálně zapojil a podpořil tak Andersona. Za bicí zasedl Scott Hammond, který s Andersonem rovněž už hraje od roku 2010. Mladou krev zastoupil talentovaný Joe Parrish. Osmadvacetiletý kytarista stylově zastal party svého letitého předchůdce Martina „Lancelota“ Barreho, rovněž se ale zapojil i on překvapivě zajímavě vokálem.

Ian Anderson koncert, který měl v půli pro mnohé překvapivou krátkou přestávku, samozřejmě táhl, jak jen mohl. Koncert Anderson zahájil písní Crosseyed Mary, při níž potvrdil, že jeho hra na příčnou flétnu stále patří k bezkonkurenčním výhodám jeho uměleckého a hlavně rockového projevu. Jak již bylo řečeno, koncert nabídl posluchačům průřez celou tvorbou Jethro Tull, kterou i mezi skladbami Anderson vtipně a zajímavě přibližoval a popisoval jednotlivá období, kdy písně vznikaly, případně dovysvětloval texty a myšlenky obsažené v písních. Fanoušci se dočkali očekávaných písní jako Heavy Horses, We Used to Know, Bourée, ale došlo i na představení nových kousků z letos vydaného alba RökFlöte.

Z něho byly zahrány dvě největší pecky – The Navigators a Wolf Unchained, které představují klasický rockový rukopis Jethro Tull, a které skutečně rovnocenně obstojí i v porovnání se staršími kousky. Kombinace folkového hávu propojeného s tvrdou kytarou a nápaditými progresivně rockovými postupy je prostě recept, který i v dnešní době obstojí.

Andersonova flétna je navíc v rockové hudbě stále velkým zjevením. Výmluvně tuto anomalitu dokreslila i řízná píseň Farm on the Freeway z desky Crest of a Knave z roku 1987. Jethro Tull tehdy vyhráli cenu Grammy za nejlepší metalový výkon, kdy tuto cenu vyfoukli skupině Metallica, nad čímž onehdá kroutili hlavami nejedni metaloví fanoušci. Ian Anderson to tehdy glosoval s flétnou nad hlavou, že flétna je heavy metalový nástroj! Faktem je, že jeho přefukovaná flétna a typický postoj při hře na jedné noze se zapsaly do rockových učebnic.

Repertoár se následně zaměřil (i v podobě vizualizací na plátně) na protiválečnou a ekologickou tematiku. Svůj prostor tak dostaly překvapivě i méně známé písně z alba Stormwatch z roku 1979 ale i písně z předposlední desky The Zealot Gene. Na závěr koncertu nesměly chybět klasické vypalovačky Aqualung či Locomotive Breath. Nutno dodat, že Aqualung se dočkal velice zajímavé instrumentální předehrávky, ve které se předvedl sólově jak kytarista Joe Parrish, tak i následně na flétnu samozřejmě Ian Anderson.

Jethro Tull tak i v oslabené sestavě splnili očekávání fanoušků, a ačkoli Anderson již pěvecky není v nejlepší kondici, kapela stále podává skvělý výkon, což potvrzují i poslední dvě vydané desky za pouhé dva roky.

Koncertní setlist:

1. část Crosseyed Mary, We Used to Know, Heavy Horses, Weathercock, Holly Herald, Wolf Unchained, Mine is the Mountain, Bourée

2. část Farm on the Freeway, The Navigators, Warm Sporran, Mrs Tibbets, Dark Ages, Aqualung

Přídavky: Locomotive Breath, Cheerio