Wille and the Bandits vznikli v britském Cornwallu a jejich hudba mísí blues, rock, roots i psychedelické nálady. V čele stojí zpěvák Wille Edwards, který také skládá písně a hraje na nespočet kytar. Poznávacím znamením kapely je pak jeho slidová kytara. Wille se netají tím, že ho inspiruje moře, surfování, svoboda a život mimo konvence. Kapela má za sebou úspěšné evropské turné po boku Beth Hart, sérii vysoce hodnocených alb (Paths, When The World Stood Still) a reputaci jedné z nejenergičtějších britských koncertních skupin současnosti, s čímž naprosto souzním.
Už od prvních tónů skladby How Long bylo jasné, že Wille and the Bandits opět přivezli koncert, který se hraje srdcem. Frontman Wille Edwards hned poté přidal osobní příběh ke skladbě Livin’ Free, ve které popsal moment, kdy opustil práci, kterou nesnášel, sehnal dodávku, muzikanty a vydal se na cesty. „Od té doby jsem svobodný,“ řekl s úsměvem a alespoň já neměla důvod mu nevěřit. Právě autenticita z něj nedělá jen další rockové jméno na seznamu.
Zazněly také skladby When The World Stood Still, monumentální Four Million Days, Solid Ground nebo má oblíbená, našlápnutá 1970, která svým názvem jednoznačně odkazuje na éru, z níž čerpá. Emotivní Angel, kterou Wille napsal pro svou maminku, jež zemřela před sedmnácti lety, je součástí každého jeho koncertu. Jemně instrumentální pasáž, v níž se jeho hlas rozplynul do zvuku kytary, se pro mě stala katarzním momentem večera.
Atmosféra během koncertu neustále proměňovala barvy. Wille střídal akustické, elektrické i slide kytary, takže každá píseň zněla jinak. Někdy minimalisticky, jindy funkově, občas se dokonce pustil do rapového frázování. V několika pasážích se kapela přiblížila santanovskému feelingu, jinde zněla jako čistý rock.
Prohlédněte si fotogalerii z koncertu Wille and the Bandits
Sestava byla téměř stejná jako při jarním koncertu v květnu 2024. Nově je doplnil bubeník Zac O’Loughlin. A právě on se stal překvapením a tahounem večera. Mladý živel s nakažlivou energií si s Willem často zpíval refrény, pohrával si s paličkami ve vzduchu i házel do publika všemožné grimasy. Jeho výkon posunul celý koncert o úroveň výš, ač jsem si myslela, že se Wille a jeho kapela stropu už dávno dotkla. Byl rytmicky precizní, zároveň naprosto uvolněný a plný radosti. Zbytek kapely – klávesista Stevie Watts a baskytarista Harry Mackaill – nelze opomenout. Oba podporovali Willeho vokálně i instrumentálně a tvořili pevný základ, na němž se mohla hudba volně rozvíjet.
Když po hodině a půl kapela odešla z pódia, překvapilo mě to. Nesledovala jsem čas a ten utekl nezvykle rychle. Následoval přídavek, během kterého Wille opět ukázal, že nezáleží na velikosti sálu ani na počtu fanoušků – pro něj má každý koncert stejnou váhu. Po vystoupení se Wille s typickou skromností přesunul k malému stolku s merchem, kde prodával a podepisoval vinyly a CD. S úsměvem pózoval pro fotografie a s každým fanouškem prohodil pár slov. A samozřejmě zmínil i to, že na jaře příštího roku chystá nové album.
Přečtěte si také rozhovor s Wille Edwardsem z kapely Wille and the Bandits
Wille and the Bandits znovu potvrdili, že blues-rock může být současný, pestrý i opravdový. Nezáleží na tom, jestli hrají na velkém festivalu, nebo v dejvickém sklepním klubu – dávají do své hudby všechno. A právě proto jejich koncert působí jako setkání s čistou, živoucí energií hudby. A patří mezi mé největší hudební zážitky vůbec.
