Začátek koncertu plánovaný na čtvrtdesátou předstihli osmičlenní Roomful of Blues o několik minut. Zprvu nastoupilo ke svým nástrojům sedm muzikantů, kteří večer zahájili kratším instrumentálním intrem, než se k nim přidal také zpěvák Phil Pemberton. Kapela, která je na bluesové scéně již více jak čtyřicet pět let, byla skvělým výběrem pro první ročník festivalu, nicméně mnoho lidí do sálu nenalákala.
Na nízké návštěvnosti se nejspíš podepsaly dva faktory. Prvním elementem, který ovlivňoval sešlost pod pódiem, se stala neděle dělící pouze jeden den od státního svátku a zároveň již běžící školní podzimní prázdniny. Naproti tomu postavme samotný koncept prvního ročníku BLUEFESTU, který se kromě zmíněného místa s hlavní hvězdou a placeným vstupem konal také v prostorách Rock Café s vystoupením kytaristy Dannyho Bryanta – a zadarmo. Bohužel si tak festival sám sobě vytvořil ve stejný den konkurenci.
Nicméně nízký počet lidí v sále nijak nezabránil skvělému, více než stominutovému vystoupení. Roomful of Blues dokázali, že i v bluesovém žánru je možné využití dechové sekce, která není zrovna typická, ale hravě ozvláštňuje zpívané party i ty sólové. Všichni hudebníci se během koncertu představili jako bravurní hráči, kteří techniku svého nástroje zvládají lehce. Během nadupaných skladeb se postupně střídali v sólech, která energií přímo sršela. Vybrat jednoho člena, který by jasně vynikal, nelze, jelikož všichni ve své hudební roli vydávali maximum a jako celku se sehranosti nemohlo nic vytknout.
V dechové sekci se předváděl nejmladší člen uskupení Doug Woolverton na trumpetu, který dokonce při svém sólu sestoupil do publika a zahrál si mezi posluchači. Jazzový ráz lehce nabýval spolu s linkami tenor a altsaxofonu Riche Lataillea, nicméně se do dechového instrumentu dokázal opřít natolik, že strhl veškerou pozornost na rozpustile znějící melodii. V podání Marka Earleyho se přidávala linka barytonsaxofonu a taktéž tenorsaxofonu. Dechová trojice si ladně vyhrávala s tóny skladeb a skvěle nakopávala atmosféru.
Jednou z nejpozoruhodnějších výšin kapely je pěvecké umění nejnovějšího člena - Phila Pembertona. Zpěvák se cítí jistý v různých stylech, dokáže svůj hlas jemně variovat a přizpůsobovat žánrům. Například v čistě bluesové melancholické dvanáctitaktovce Easy Baby netlačil na pilu, hladce plul s tóny slok a přiměřeně gradoval v koncích linky. Temperamentní projev s řízným vokálem ukázal v kontrastu v našlapané skladbě Boogie Woogie Country Girl. Ze začátku koncertu však zvuk kapely nebyl zcela vyrovnaný, a tak se jeho výrazný hlas zahalil do ostatních nástrojů a zněl tlumeně. S postupujícím časem se vše ustálilo a Philův rázný hlas zněl celým sálem.
Několikrát si v průběhu zasóloval i klávesista Rusty Scott, který se ujal hned zprvu 
hammondek, jež zazněly během večera jen spoře, ale zato si vystřihl několik dlouhých rock´n´rollově vyznívajících partů na klávesy. Po celou dobu se držel stranou bubeník Chris Rivelli, který plnil roli doprovodnou, udával celému uskupení rytmus a sunul ho kupředu. Kytarista Chris Vachon rozjížděl každou píseň rozpočítáním a jeho brilantní hra se nesla skoro všemi skladbami. Ke konci si vystřihl sólovou instrumentální skladbu v doprovodu dalších tří hudebníků. Trocha swingujícího nádechu přicházela z basy Johna Turnera, ale neprojevila se o nic více.
S jedenáctou hodinou večerní se kapela rozloučila s již rozjařeným tančícím publikem, které po celou dobu dávalo své nadšení najevo. Atmosféra komorního koncertu se tak rozehřála a po celou dobu sympaticky vládla nad posluchači. Očividně si i kapela užívala naplno svou poslední evropskou zastávku tohoto turné. BLUEFEST si sám sobě nastavil hned při prvním ročníku laťku velmi vysoko, jelikož koncert Roomful of Blues se zařadil mezi nejvýraznější koncerty (nejen bluesové) letošního podzimu.
