Tento příjemný pán se může chlubit mnoha cenami Grammy, několika doktoráty a velkým přínosem pro jazz - od sedmdesátých určoval jeho vývoj propojováním s dalšími žánry, příkladem nechť zní odvážné Miles Davisovo jazzrockové album Bitches Brew nebo experimenty s vlastním Chick Corea Elektric či Akustic Bandem, kde účinkovali i jeho současní souputníci přítomní na koncertě: Dave Weckl na bicí a John Patitucci na kontrabas.
Sál Obecního domu praskal ve švech a publikum netypicky vřelým a výrazným aplausem potvrzovalo duchovní sepětí, které se ve šťastných případech na koncertě mezi posluchači a hudebníkem vytvoří. Po vkusně dlouhém entrée se k Chick Coreovi přidala kapela a vzduch se začal vlnit temperamentními rytmy a hravými melodiemi.
Jako druhá následovala skladba Japanesse Waltz opět zahájena intrem na piano, Dave Weckl sáhl tentokrát po metličkách, později vytvářel rytmy rukama perkusivním stylem, který sálu, bohužel, slušel nejvíc. Ke hráčským kvalitám osazenstva asi není co dodávat, na pódiu stála jazzová první liga, tím větší lítost pocítil posluchač při uvědomění si naprosté nevhodnosti hry na bicí v prostorách jako je Smetanova síň. Nelze mluvit o špatně odvedené zvukařské práci, spíš o naprosté nenazvučitelnosti takového prostoru pro bicí soupravu. Jakmile se objevily ve skladbách dynamičtější momenty, bicí zněly jak padající kuchyňské nádobí a celé vystoupení tím samozřejmě na libozvučnosti velmi utrpělo.
Ve třetí skladbě byl zvuk trochu lepší i celá kapela se jakoby ještě víc semkla a sjednotila, a hráči se dostali do dokonalého propojení jak se svými nástroji tak mezi sebou navzájem. Hudba se ještě více otevřela. Na konci skladby nás Dave Weckl poctil úchvatným, řekněme reakčním sólem. Weckl zde brilantní technikou a svěžími rychle se vrstvícími nápady naprosto ohromil a vtipné vstupy spoluhráčů vytvořili ze sóla dialog. Posluchači se v tento moment dostávali do varu a odměnili muzikanty štědře svou přízní, atmosféra v sále se euforicky přizvedla do ještě vyšších výšin, umění zde padlo na úrodnou půdu.
Poslední skladba první poloviny koncertu, který se doposud odehrával pouze v triu nesla název Life Line, kterou uvedl Dave Weckl s poznámkou - jaký máme krásný sál, ve kterém ještě nehrál, a to již do Česka jezdí od roku 1981. Skladba tentokrát nezačala intrem piána, ale vychytaným tématem, které v unisonu ostře vysekávala celá kapela zároveň v precizním, naprosto přesném provedení. Přestože s technickou dokonalostí hráčů všichni počítali, v tomto místě se přece jen tajil dech...Life Line je skladba dramatických zvratů, dynamicky přepadávající do protilehlých pólů, kdyby existovala hudební psychodiagnostika, manio-deprese by se zde k označení nabízela jako první. V této skladbě zazářil se skvělým sólem John Patitucci.
Po pauze oddělující komorní atmosféru tria od velkolepé grandióznosti orchestru se představil americký dirigent Steven Mercurio, který měl na svědomí následující aranže na žádost a ve spolupráci s Chickem Coreou. K velkému nadšení publika šlo o skladbu Spain původně z alba Light as a Feather, inspirovanou mimo jiné Milesovým intrem k Adagiu Concierto de Aranjuez ze Sketches of Spain. Tato skladba obdržela v roce 1972 cenu Grammy za nejlepší intrumentální aranži. A se ctí unesla i současnou aranži Stevena Mercuria, který svým radostně pozitivním tanečně obohaceným vedením pevně udával krok Českému národnímu symfonickému orchestru.
Velmi vtipné bylo dokonalé zvládnutí situace, kdy Chick Corea nenastoupil na piáno v místě, kde měl. Mercurio s úsměvem oznámil, že i mistr tesař se někdy utne a nedokonalá část se prostě zopakovala a hrálo se dál. Takovéto momenty jen potvrzují, že hodnota hudebního výkonu rozhodně nespočívá v absenci chyb, ale spíš ve vlastním obsahu a schopnosti na případné chyby reagovat. Hudební těleso bylo obohaceno ještě o další hostující členy, jimiž byli Martin Myhre Olsen na alt saxofon, neuvěřitelný Tim Garland na soprán saxofon, který svým sólem rozproudil krev v žilách už tak nadšenému publiku, ale taky samotným spoluhráčům na pódiu, na trombon se představil Øyvind Brække z Norska.
Koncert Chicka Corey s ČNSO se stal nesporně klenotem celých letošních Prague Proms nejen pro svou uměleckou hodnotou, ale také celkovou atmosférou, která se slavnostně a přitom s lehkostí pohupovala nad hlavami přítomných. Výtečná hudba opět potvrdila známý kulturní fenomén - totiž že je řečí, která lidský rod spojuje v tom, co jej vyčleňuje z přírodní říše a dává životu na pár desítek minut smysl v percepci a tvoření krásy vyvolávající pocity nadzemského štěstí.
